jakubův notes – programování a vejšplechty

Bylo pár minut po sedmé večer. Reklamace TV karty Leadtek WinFast 1800H MCE proběhla bez větších obtíží. I když to čtvrthodinové čekání nebylo nic moc příjemného na to, aby člověk pozdravil, řekl, že chce kartu vrátit, dostal dobropis a odešel. S dobropisem v ruce jsme se s otcem tedy odebrali čekat do prodejny, vyzvedli si lísteček a usadili se.

V rohu místnosti běželo Óčko. Zhlédl jsem dvě písničky a najednou cvak, televize zčernala. Zčernalo všechno, světla zhasla – bylo po elektrice – Alza se ponořila do tmy. Jediné, co bylo slyšet, bylo pípání UPSek. Docela jsem litoval mladší pár u pěněžních automatů. Zřejmě byli zrovna v půli platby za zboží. Představit si mě, jak jsem u mašinky, strkám do ní moje peníze a nejdnou bum, mašince zčerná obrazovka, polovina mých peněz v ní, žádný lístek s výdejním skladovým číslem, asi bych začal do té mrchy kopat.

[ pokračovat ve čtení… ]

Před časem jsem se rozhodl, že na desktopu budu muset aktualizovat, a to „sakum prdum“ – openSUSE ve verzi 10.3 (dva roky to tak budou, co vyšel) už podle mě prostě dosloužil. Instaloval jsem ho ještě v době, kdy jsem si se vším hrál takovým způsobem, že jsem byl rád, když něco nakonec šlo. Měl jsem štěstí, že jsem viděl [video o Sinuxu] (doporučuji shlédnout) ještě předtím, než jsem začal kompilovat, jinak mohl systém skončit v ještě větším rozkladu.

[ pokračovat ve čtení… ]

Dnešní hodina anglického jazyka a hlavně jisté cvičení, které jsme dělali, mě přivedlo k úvaze nad tím, jestli má takovýto způsob výuky vůbec smysl. Abych upřesnil, o co se jednalo, bylo to procvičování psaní neformálních „e-mailů“. Na začátku hodiny jsme dostali příkaz otevřít si učebnice nad zadáním tohoto úkolu, dostali jsme malé papírky a měli jsme se přesně řídit podle instrukcí v učebnici. Celé toto psaní se skládalo z pěti úrovní – pěti neformálních „e-mailů“.

V první úrovni bylo nutné napsat neformální „e-mail“ spolužákovi s pozváním na nějakou akci/party, specifikovat místo konání a zeptat se ho, jestli by mohl pozvat ještě další tři lidi. Odpovědí – úrovní dva – měl být „e-mail“ s přijetím pozvání a třemi otázkami. Ve třetí úrovni člověk měl odpovědět na dvě ze tří otázek (na jednu měl „náhodou“ zapomenout) a usurpovat se odpovědi na otázku, jestli ten druhý sehnal ještě další tři lidi. Čtvrtá úroveň spočívala v kladné odpovědi, že ten druhý další sehnal a vynucení odpovědi na svou poslední otázku (na kterou první velikou „náhodou“ zapomněl). V poslední úrovni bylo úkolem odpovědět na zapomenutou otázku.

Ale zadání není až tak důležité. Podstatné je podle mě ptát se, jestli má takové „cvičení“ nějaké pozitivní účinky na prohlubování znalostí jazyka (a to nejen angličtiny; stejně by to podle mě platilo pro jakýkoli jazyk)? Bylo to jen jedno „cvičení“ z mnoha podobných (a bůhví, co se ještě chystá), což mě vede k tomu, jestli je vůbec výuka cizích jazyků tímto způsobem efektivní a má nějaký význam. Pokusím se popsat hlavní problémy, které vidím.

[ pokračovat ve čtení… ]

Nad lesem se rozbřesklo a zajíc vylezl ze své nory. Jelikož včera toho moc nepozřel a předevčírem jakbysmet, vydal se hledat si něco k snědku. Ale ať hledal, jak hledal, nemohl najít, co by se jemu mlsnému jazýčku zavděčilo. Tráva byla již dávno pod jeho úroveň (i ta šťavnatá, která rostla na blízké louce v místech, kde skončila obrovská kraví lejna), pampelišky si dopřával v posledních dnech taky až nadmíru. Navíc včera večer byla velká zaječí slezina a náš malý ušáček měl ještě trochu halušky z durmanu, který večer kouřili.

[ pokračovat ve čtení… ]

Probudila se doma ve své posteli. Byl všední den, takže to nebylo zrovna moc milé probuzení. Budík hlasitě řinčel na celý pokoj, bylo kolem půl sedmé. Byl všední den a v jejím věku, šestnácti letech, to znamenalo, že musí jít do školy. Začal její obvyklý ranní rituál, při kterém se připravovala a upravovala a jinak zdobila, aby v podstatě vypadala jako někdo úplně jiný, než kým doopravdy byla. Jí to nevadilo, bylo to vidět všude kolem ní – vždyť všichni lhali, všichni zatajovali svou skutečnou podobu, všichni museli vypadat stejně – kdo se odlišoval, nezapadl mezi ostatní, nebyl členem stáda. Vlastně jí to už přišlo základní součástí jejího života. Nedovedla si představit, že by udělala něco jiného.

[ pokračovat ve čtení… ]