jakubův notes – programování a vejšplechty

Nedočkavě jsem přešlapoval na zastávce. Podíval jsme se ještě jednou na hodinky. Už jen patnáct vteřin a je tady. Diesel autobusu zazvučel svým krásným vrkotem, od výfuku se zakouřilo a já se jal zaujmout pozici, kterou jsem zaujímal tak často a pořád poprvé. Opět přesně na čas zastavil na tom samém místě. Ne že bych čekal něco jiného. Jak by se taky mohlo stát něco jiného – vždyť tenhle den probíhal přesně, jak měl.

Něco na něm měnit? To bych se neodvážil. Přeci jenom jsem tohle trénoval již poněkolikáté a dnes jsem si byl jistý, že se konečně zadaří a já tuhle rutinu přeruším; bylo již velmi nudné vědět, co přesně se stane.

Vytáhl jsem tedy stokorunu a ukázal již řidiči. Zatvářil se jako vždy velice nemile, vzal pár posledních kovových, papírovou stovku, vrátil mi a vytisknul lístek. Alespoň jsme ušetřil té bábušce za mnou těch pár korun za jízdenku. Velice pomalu jsem se sunul hledat si místo. Lépe řečeno jsem přesně věděl, kam si sednu. Ale nic se mi měnit nechtělo, tak jsem se vydal stejně rychlým krokem jako obvykle. Teď. Bábuška se vytasila s pětistovkou. Řidiče jímaly mdloby.

„Nemáte to v drobnejch, pani?“ řekl. Pro jistotu jsem se krátce otočil jako již tolikrát. Bábuška drobné dala za kysanou smetanu – na jahody pro vnuka, který přijede na víkend.

„Víte, já jsem drobáky dala za kysanou smetanu. Vnuk přijede o víkendu a on má tak rád jahody s kysanou smetanou.“

„Tak běžte…,“ mávnul rukou řidič.

Rozhlédl jsem se po autobusu. Moje oči hned mířily na to místo, kde seděla ona. Ale radši jsem ještě zkontroloval ostatní volná sedadla jako tehdy poprvé. Popošel jsem ke kýžené sedačce, pokynul hlavou, ona přikývla a já se usadil.

Byl to zhruba tak měsíc, co jsem začal počítat (počítání není moje silná parketa; a něco si zapamatovat? to už vůbec ne). I když stěží se tomu může říkat měsíc, když se stále dokola opakoval jen ten jeden jediný den. Ze začátku na něm nebylo nic výjimečného. Probudil jsme, jak u mě bývá zvykem pozdě, takže jsem autobus ráno musel dobíhat. A běhání, kór po ránu, nemám rád. Škola probíhala vcelku obvyklým způsobem. Testy a různé „přepadovky“ (je to vůbec přepadovka, když jsem jí napsal třicetkrát?) jsou denním chlebem, se kterým jsem se dávno smířil – nutné zlo, které člověk musí přetrpět. Alespoň při písmkách kantoři na stupínku nešaškují s jejich barevnými mapami atp.

Prostě a jednoduše, nic výjimečného. Navíc, pokud si to několikrát zopakujete, tím víc vám to zevšední. Takže tohle tento den specielním udělat nemohlo. „Dobrý skutek“ vybráním všech drobných autobusákovi, a tak ušetřením bábušce několik korun, byl spíše náhodou. A navíc jsem se to pokusil zvrátit tím, že jsem řidiči několikrát dal přesně, takže babča musela zaplatit. Ani to mě nevysvobodilo z tohoto dne.

Muselo jít nějakým způsobem o tu dívku, která mě nechala si přisednout. Už si nevzpomínám, kdo poprvé konverzaci zahájil, ale vím jistě, že mě to vždy donutilo vystoupit z autobusu o dvě vesnice dřív.

I když „vždy“ nebylo až tak úplně vždy. Snažil jsem se jí všemožně vyhnout. Snažil jsem se vyhnout se všemu, co nastalo poprvé, nastalo znovu a mělo nastat ještě nesčetněkrát – snažil jsem se vyhnout dnešku. Při prvním opakováním, kdy jsem všem vykládal, že tohle jsem už zažil, jsem byl akorát pro smích. Řekl jsem si, že nemá smysl vůbec někam chodit, když vím, co bude. Zůstával jsem doma s výmluvou, že mi je špatně. Pak i bez ní. Jednou jsem si řekl, že se pojedu místo školy někam podívat. Ale vždy, když jsem usnul, probudil jsem se zase pozdě a dobíhal autobus do školy. Neusnout? Nedalo se. Jakási tajemná síla mě naprosto bezvýhradně dokázala ukolébat ke spánku. Možná to bylo místem. Zkusmo jsem se rozjel večerním vlakem do největší české vesnice. V kupé jsem usnul a probudil se ve své posteli; zase dnešek.

Nedalo se tomu vyhnout. Nevyhýbal jsem tedy již více a šel na to přímo. Přetrpěl proceduru školní výuky, snažil se udělat vše tak, jak tomu bylo poprvé. Byla to hra. Neviditelné příšery mě nakazily spánkem, a tak jsem musel projít celé kolo znovu. Existovala jen jedna cesta. Ovládnout krásnou čarodějku, která smete příšery z povrchu zemského, či alespoň přesvědčí, aby mě nechaly. Co když to byla ale právě ona, kdo na mě ty spánek přinášející stvůry povolala? Ale proč? Aby se to zvrtlo jako obvykle?

Nebo protože to poprvé nevyšlo? Tolik si zas nefandím. Navíc ona na tom byla stejně jako ostatní – nic si nepamatovala. Ona opravdu ten den zažívala stále poprvé. Kdo by na sebe samého uvrhl takové zaklínadlo? Nebo to jen hrála, aby viděla, co ve mně je? V tom případě to musela být sakra dobrá herečka; já jsem jejímu výkonu věřil, nic by mě nezviklalo, jakékoli pochyby byly hned vyvráceny.

Proč to vlastně vždycky skončilo tak, jak to skončilo? Když jsem já chtěl, ona nechtěla. Když ona chtěla, já nechtěl. Tohle byla překážka, přes kterou se přejít nedalo. Obejít ji? Nemožné. A vzít to jinudy prostě nešlo. Ale měl jsem dost času přemýšlet nad svou technikou, pilovat ji. Bylo mnoho pokusů na zdokonalení. A pokrok se opravdu dostavoval.

Plán pro dnešek zněl vystihnout moment, kdy ona bude chtít. Popravdě řečeno to byl plán pro předchozích pár dní. Doufal jsem, že až se zadaří, bude všechno za mnou. Říkal jsem si to i včera. Vlastně tedy dneska, v předchozí verzi dneška. Počítání času opravdu přestávalo hrát roli.

Bylo to tady; vystupovala. Opustil jsme dopravní prostředek také. Zatvářila se, jak se tvářívala, když říkala ta slova: „Tebe jsem tu ještě nikdy vystupovat neviděla…“

„Dnešek je tak trochu výjimečný,“ řekl jsem poklidně. Jestli se dobře pamatuji, přesně tohle jsem řekl, když jsem poprvé vystoupil o dvě stanice dříve. Způsobil jsem si to všechno sám? Přecenil jsem se, a tak je tohle můj trest? Snažit se získat něco, co prostě nedokážu? Otázky stále vyskakovaly na mysl. Ale přeci tohle nemůže být trest. Vždy, když jsme s ní, cítím se příjemně – jsem šťastný.

Pocit štěstí, to je to, oč tu jde? Co je hlavní, zažít ho, nebo ztratit? Je to dar nebo trest? Zvrátím někdy tenhle děj a budu šťastný, jako jsem, než se všechno podělá? Možná tyhle otázky nemají až takovou váhu, jakou jim dávám. Možná bych se neměl snažit vymanit se z dneška a prostě ho žít, nechat ho plynout, přijímat, co mi dá a co sebere. Možná, že přesně tohleto znamená žít.

Trine je skákačka/plošinovka, o které jsem se dozvěděl díky článku na Jasperově zápisníku. V ukázkách se dozvíte, že na jakési království sestoupilo temno. Vžijete se do kůže zloděje, který se snaží ukrást, co se najde, z polorozbořeného hradu. Když se dostanete do sálu s pokladem, otevřete truhlu a jeden kámen, jakýsi drahokam, vás k sobě přychytí a nepustí. Teď jste kouzelník – slyšeli jste hluk (jak jste se jako zloděj vlámali do truhly s drahokamem), a tak se jdete podívat, co se děje. Drahokam vás téže polapí. Nakonec je tu ještě rytíř, který se taky zajímá, co se děje. Když se dotkne kamenu, drahokam se rozzáří a ze všech tří postav se stane jedna – za tu odteď budete hrát. Zajímavé je, že se můžete měnit vždy do jedné z původních postav.

Podle WINE AppDB by hra měla jít pod WINEm spustit. Úspěch se dostavil, a tak tu je tenhle návod. Testováno s WINE verze 1.1.29.

Nejprve ze všeho budete potřebovat winetricks. Skript si stáhněte, učiňte spustitelným a umístěte někam do PATH. Poté spusťte:

$ winetricks d3dx9

Čímž nainstalujete různé DirectX knihovny. Následně budete ještě potřebovat kodeky kvůli „videím“ ve hře. Ty můžete získat společně s Window Media Playerem:

$ winetricks wmp10

WMP trochu pozlobil – po instalaci, ale ještě před dokončením práce winetricks, se spustil a chtěl do své knihovny naimportovat veškerou hudbu v počítači. Když jsem rezolutně odmítl, urazil se a SEGFAULTnul. Při druhém spuštění winetricks již vše proběhlo v pořádku.

V případě, že se teď pokusíte Trine sputit, tak na vás vybafne chyba o nenalezení knihovny PhysXLoader.dll. Běžte tedy na stránky nVidie a stáhněte drivery. Přejděte do adresáře se staženým souborem a pomocí WINE nainstalujte:

$ wine PhysX_9.09.0814_SystemSoftware.exe

Přejděte do drive_c/Program Files/Trine, jinak dostanete akorát chybu o nenalezení dat. Trine můžete samozřejmě nainstalovat do jiného než výchozího WINEPREFIXu – aby se zbytečně nemíchal s ostatními věcmi. Já například zvolil ~/.wine.trine. Pak může posloužit jednoduchý skript, který zařídí vše potřebné:

#!/bin/sh
export WINEPREFIX="$HOME/.wine.trine"
cd "$WINEPREFIX/drive_c/Program Files/Trine"
exec wine "$WINEPREFIX/drive_c/Program Files/Trine/trine.exe"

Uložte třebas jako trine, upravte WINEPREFIX, učiňte spustitelným a přesuňte do nějakého adresáře, kam ukazuje PATH.

$ trine

A už se jede :-)

Se systémy pro netbooky (a nebudu tomu říkat jinak, i když tenhle název má zaregistrovaný Psion) se prakticky roztrhl pytel. Jednou ze zajímavých možností je třebas Joulicloud:

Ne, zklamu vás, tohle není první screenshot nového Google Chrome OS. Ale je to jiný systém založený, podle informací, které Google doposud vypustil, na podobném principu jako bude Chrome OS. Zpět k tomu Chromu. Co se ví:

1. Bude od Google.

2. Bude sexy, bude barevný atp.

3. Nebude to Android.

4. Bude zadarmo a bude to open-source (za nějakou dobu).

5. Spolupracují na něm různí výrobci notebooků (Dell, HP...).

6. Bude se prodávat předinstalovaný!

7. Bude to Linux.

8. Bude využívat hlavně webové aplikace.

Jestli bude architektura založená hlavně na webových aplikací zajímavá se teprve uvidí. Špatné by to být nemuselo. Zrovna nedávno jsem zahodil svou desktopovou RSS čtečku a naimportoval kanály na Google Reader a nestěžuji si. Ale jestli se to vyvede, ukáže až čas.

Co se mi ale zdá dobré je, že se Linuxu konečně chopila nějaká pořádně velká společnost (nechť se Red Hat, Novell a další neurazí) a spustila masivní marketingovou akci, která by mohla Linuxu celkově pomoci. Spolupráce s výrobci HW je taková třešnička na dortu. Google už ukázal, že Android založený na Linuxovém jádře není nic špatného. Nový HTC Magic se mi vážně líbí:

Doufám, že Google udrží svou kampaň a vytvoří kolem Chrome OS pořádný hype, samozřejmě s tím, že ukáže na jakých technologiích bude Chromoš postaven.

Dědičnost je vyzdvihována jako jedna z největších předností objektově orientovaného programování. Je to ale dvousečná zbraň – pokud dědičnost používáte špatně, způsobí více škody, než-li přinese užitku. Já se snažím dědění vyhýbat, jak to jen jde, takže moje dědičné hierarchie nikdy neuvidíte zasahovat do nějakých extrémních hloubek, já zůstávám hezky na mělčině. Maximálně tak dvě generace a konec.

[ pokračovat ve čtení… ]

Není tomu dlouho, co si u sebe začínám všímat, že mám problém. Jak jeden může vidět v různých amerických filmech a seriálech o různých sezeních např. kvůli alkoholismu, prvním krokem k řešení je přiznat si, že člověk má problém. Proto si to přiznávám, mám problém.

Poprvé jsem toto vyblábolování pocítil, když jsem se připojil na Facebook (Pozor, Facebook! Všichni, kteří si myslí, že je to síť na prd, že tam chodí naprostí asociálové atd. atp., nechť mě rozmetají v komentářích. Doporučuji nějaký automatický generátor, abyste kvůli mně nemuseli ztrácet čas.) a psal jsem status, co se mi zrovna honí hlavou. Zjistil jsem, že ač Facebook, narozdíl kupř. od Twitteru, poskytuje více jak 400 znaků (mělo by to být podle mých velice přesných měření 421), přesto mi to nestačí, abych alespoň rámcově ze sebe dostal, co mám na srdci.

Dalším důkazem této mé poruchy psaní, snad dokonce i myšlení, může být tento zápisek. Místo toho, abych napsal: „Mám problém s vyblábolováním se,“ dokážu sálodlouze vyprávět, kolik můžete do stavového políčka Facebooku napsat znaků.

Docela hezký článek o tomto problému mlácení prázdné slámy vyšel na WriteToDone.

Obdivuji lidi, co dokáží používat Twitter, kde má zpráva maximálně 140 znaků (doufám, že se nepletu). (Systém „krátká zpráva [odkaz]“, podle kterého povětšinou píše Jeff Atwood je asi jediným východiskem.) Přemýšlel jsem, že bych začal používat Twitter, ale buď nemám, co bych psal (potřebu informovat celý svět o tom, že se „du zrovna vysrat“, opravdu nemám), a když už něco píšu, tak je to delší. Dokonalosti, kdy už není co odebrat, se asi nikdy nepříblížím.