jakubův notes – programování a vejšplechty

Dějství první – prdlíčí slezina

Prdlík a celý prdlíčí kolektiv uspořádali velký konsil, prdlíčí mítink na mýtince. Všichni prdlíci se tam sjeli, aby se tam najedli, popili spolu a prdlíčili, co to jen jde. Večer, když byla velká hostina (aneb prdlina) se nejprdlíkovatěji nejprdlíkovatější z prdlíků postavil (aneb vzprdlil), zakašlal, aby tak všichni pochopili, že teď chce prdlit on, a to veřejně a na všechny, a tak utichli a sledovali toho nejprdlíkovatějšího. Když se prdlík ujistil, že ho všichni sledují, spustil: „Hm… Mladým prdlíkům lepšího prdlení třeba…“

Ostatní prdlíci jen nechápavě koukali, ale jelikož to nevypadalo, že by z toho z nejprdlíkovatějších ještě něco vypadlo, prdlíci se dali do rokování o tom, jak mladým prdlíkům zajistit lepšího prdlení. Začali se ozývat hlasy z davu, že mladí prdlíci si lepšího prdlení nezaslouží, že je to cháska. Jiní zase nadávali na jiné velké prdlíky, jiní jen tiše popíjeli a zbytek se válel pod taktovkou lihu v prdlitkách pod stolem.

Nejprdlíkovatější zakašlal a zpětně tak upoutal pozornost všech na svou osobu. Opět se dal do prdlíkování: „Hm… Lepšího hodnocení třeba.“ Ostatní prdlíci povstali a tleskali nejprdlíkovatějšímu. Tleskali a řehtali se. Řehtali se a tleskali. Nejprdlíkovatěji nejprdlíkovatější se uklonil a ukájel se svou výjimečností. Poté se ještě trochu (i když teď jen málo prdlologů si myslí, že to trochu znamenalo opravdu jen trochu) napil prdliva a začal vymýšlet, jak nejlépe sprdlit hodnocení pro mladé prdlíčky. Všichni se k němu seběhli a začali radit a rokovat a hádat se o tom, jak nejlépe hodnocení udělat je třeba.

Jeden z prdlíků se ozval: „Myslím, že hodnotit přístup je dobré.“ Všichni prdlíci jen nechápavě koukali, co se tím přístupem vlastně myslí. Ale nejprdlíkovatější v lihovém opojení přikývnul, a tak zapracoval přístup do svého veleplánu. Aby hodnocení bylo zajímavější a hlavně aby vypadalo jinak, než to předchozí, udělal další kosmetické úpravy – číslo 5 se mu nelíbilo (když byl nejprdlíkatější ještě malinké prdlíkátko, zaprdnul se a pětku ze srdce nenáviděl; prdlologové se domnívají, že hlavě proto, že jich požehnaně dostával), nemeškal tedy a ouplně ho vyškrtl. Pak ještě místo zbývajících 4 čísel dal písmenka od Á do Dé. A aby hodnocení vypadalo objektívně, vymyslel brilatní názvy pro další dvě složky hodnocení (toto hodnocení totiž nazval třísložkové /což nemá nic společného s tím, že byl zrovna u třetího sudu zlatavého pěnivého moku, vážně ne/) – výkon a práci. Složky tedy byly výkon, práce a přístup. Aby se holky složkovité nehádali, dal všem stejnou váhu v rozhodování a vypustil tuto hodnotící chiméru do světa.

Dějství druhé – prdlíččí protesty

Jelikož prdlíci svůj konsil přežili, přesunuli se do prdletária, kam již brzy měli přijít mladí prdlíčci, aby se začali prdlit. Mladí prdlíčci, někteří natěšení, někteří méně, někteří ani trochu, přišli do prdletária, aby tam prdlili s, před, v, na prdlidlech a aby z prdlíkovatých prdlíků vyloudili nějaké hezké známky, nad kterými by se mladí známkoipsáčci mohli ukájet.

Jaképak to bylo překvapení, když se jako první dozvěděli, že žádné známky už nejsou a místo toho jsou jakési kryptické znaky, ke všemu tři.

„Cože?“ ozvalo se soborově z davů mladých prdlíčků. Otázky následovaly otázky. Bohužel mladí prdlíčci měli v ruce velké prd a velcí měli výhodu momentu překvapení. Hodně mladých prdlíků bylo zticha, avšak snad ještě více se jich začalo bouřit. Ovšem zmohli toho málo. Velcí prdlíci byli vyprdlení jak mraky, a tak v zájmu iluze demokracie nechali mladé prdlíčky, ať protestují. A diskutovali s nimi. A mladí protestovali. A velcí je nechali, ať házejí do pléna své myšlénky, proč je tenhle systém nejprdlejší, co prdlíčstvo kdy vidělo. A prdlíčci nechali velké prdlíky, ať se jim smějí, jak se snaží uchránit možnost své známkové ipsace. A velcí prdlíci se smáli bezmoci mladých a tajně si mnuli své ručky a řehtali se a tleskali.

„Proč vymýšlet něco nového, když starý systém funguje?“ Kdokoli z mladých prdlíčku, jenž toto vyslovil dostal přívlastek „brzda pokroku“ a odpověď typu: „Proč zůstávat u starého, když můžeme mít nový? Cožpak vy nevidíte výhody toho nového? Vždyť je nový, tak má výhody!“

Prdlíčci nechápali, co se tak dramaticky změní, když místo pěti čísel budou dostávat čtyři písmena. Velcí prdlí se je snažili přesvědčit o tom, že je to skvělé. Proč to má být skvělé? Protože je to nové!

Jedna věc malým prdlíčkům dělala velkou starost – a to složka přístup. Nikdo přesně nevěděl, co to vlastně je, jak to přesně definovat (ani velcí prdlíci, až takhle byli vyprdlení), a tak se většina diskusí mezi prdliči a mladými prdlíčky točila kolem toho, jak nikdo nechápe. Mladí prdlíčci se obávali, že přístup přinese do hodnocení subjektivní pohled velkého prdlíka na daného prdlíčka. Na to ale měli ti nejprdlovatější svou krásnou odpověd: „My to děláme pro vaše dobro.“ Jo, když je něco pro moje dobro, jak proti tomu nemůžu protestovat, že…

Mladí prdlíčci samozřejmě neprotestovali sami. Rodiče projevili enormní zájem, když se dozvěděli, že by jejich dítko už nemohlo mít „jedničky“, tak se do toho také vložili. Velkým učitelským prdlíkům už došel líh, a jelikož se rozbila kolona, už akorát kecali. Tvářili se, jak všechno vědí, přičemž ani oni nechápali, co si vlastně mysleli, když tenhle systém vymýšleli, před rodiči mlžili a rodičové přicházeli domů akorát rozčileni a svou zlost si vybíjeli na svých prdlíčích ratolestech.

Dějství třetí – prdlíčí prozření?

Mladí prdlíci už byli unaveni tím, jak je velcí prdlí neustále posílají do prdele, a tak své úsilí hodili za hlavu zaměřili se na radosti mladého prdlíčského života. Jediný, kdo bojoval proti velkým učitelským prdlíkům, byl sám kolektiv velkých učitelských prdlíků. Když lihové opojení opadlo, začali si uvědomovat, co to vymysleli za blbost a kolik práce jim to přidělává. Nechtělo se jim to ale přiznat, a tak vydrželi s písmenky až do konce roku.

Po roce opustili ideu písmenek a vrátili se k číslíčkům. Ovšem aby toto své selhání kompenzovali, vymysleli něco lepšího. Pořád sice jsou tři složky, ale každá má teď jiný podíl v celkové známce. V praxi to znamená jediné – komplikace. A tím velcí prdlíci zísali hodně navrch. Dřívávejc si mohli malí prdlíci vypočítat (doslova), co by jim mělo vyjít. A když se to neshodovalo s tím, co jim opravdu učitel dal, mohli vznášet seriozní námitky. Navíc toto bylo průhledné i pro rodiče. Až moc průhledné. Nový systém má tu výhodu, že ho nechápou kantoři, žáci, ani rodiče, a tudíž si mohou kantoři známkovat podle ksichtu a rodiče nemohou říci ani ň, protože se kantoři mohou vždy na něco vymluvit.

„Proč má náš prdlík trojku z přístupu?“ zeptají se rodiče.

„Protože odevzdal jenom dva protokoly,“ odpoví učitel.

A rodiče nemohou říci ani popel. Jo, když odevzdal jen dva protokoly, tak to se holt málo snažil, no, vymění si rodiče mezi sebou pohledy a seřezají malého. Jenže problém je v tom, že za celé čtvrtletí byly celkem dvě cvičení, ze kterých se měli odevzdávat protokoly. Inu, rodiče to vědět nemohou. Avšak učitel tak najde dobrou výmluvu, proč známkoval tak, jak známkoval.

Přístup je vůbec zajímavé hodnotící kritérium. Vemte si, jakou dává moc učitelům a žáky činí naprosto bezmocné proti vyšší učitelské moci.

Jak by si učitel představoval perfektního žáka? Člověk ráno vstane a mezitím, co si čistí zoubky, už si čte zápisky z minulých hodin. Ještě ráno předtím než odejde, odhadne, co se asi tak může učit v dnešní hodině a potřebné informace si vyhledá. Při cestě do školy si všechny vyhledané informace zapamatuje. Ale pozor, látku může ovládat pouze stejně dobře jako, nebo jen o chlup hůře než učitel. Že by žák věděl více než učitel, tak to se netoleruje. Na předmětu dává pozor, není unavený dalšími předměty, není ospalý po raním vstávání, je plně koncentrován a na učitele hledí s naprostou oddaností. Ve svém volném čase tenhle ideál žáka dělá něco spojeného se svým předmětem. Když se jedná o dějepis, čte životopisy významných osobností doby, o které se zrovna učí. Jedná-li se o zeměpis, buď mapy študuje, nebo je kreslí, nebo nejlépe cestuje všude po světě – hlavně do Asie, Afriky a Ameriky; Evropu a Českou republiku přeci každý zná, to není potřeba učit! V dalších předmětech dělá zase jiné činnosti. Jestliže je náhodou nějaká olympiáda, soutěž, či jakékoli jiné zápolení, účast perfektního žáka je povinná. Vlastně sám by si měl dané soutěže hledat a účastnit se jich. Samozřejmě, že vítězství je podmínkou – škole napotřebuje špatnou propagaci. Večer perfektní žák usíná zabořený do skript k danému předmětu a sní pouze a jen o svém učiteli jako vševzoru.

Jaký učitel by si podobného žáka nepřál, že! Tohle byl ovšem jen jeden předmět. Žák jich má přes deset určitě, klidně i patnáct. K tomu přidejme, že v případě ideálního žáka nic jako soukromý život neexistuje.

Na jednu stranu škola vede k ideálu dokonalosti, což není špatné. Hnát se za dokonalostí je dobrou motivací, proč něco dělat, proč se v něčem zlepšovat. Ale v tomto podání – hnát se za dokonalostí na patnácti drahách najednou – to člověka akorát vyčerpá, vůle si vezme dovolenou a stejně tak i žákova snaha něco opravdu dělat. Slova jako „je to všeobecná škola“, „život je krutej, zvykejte si!“ ad. už pouze procházejí hlavou – jedním uchem tam, druhým ven – a člověk se nechá unášet na vlnách nudné ukolébavky zvané výklad a snaží se, aby se na učitele nekoukal moc blbě, aby náhodou zase neodevzdal pouze dva protokoly ze dvou.

Ač vím, že se mi to stává, vždycky mi to přijde fascinující. Díval jsem se stejnýma očima jako ten druhý, čichal jsem to samé, slyšel jsem stejné věci a mechanoreceptory na povrchu kůže k mé mysli vysílaly totožné signály. Ale já jsem nemohl ovládat nic, co se s tělem dělo, mohl jsem jen přihlížet. Nechápal jsem pořádně, co ten druhý dělal – prostě to dělal. Bylo to zlé? Dobré? Nechci posuzovat. Co vím, bylo, že jsem chování a věci, co dělal ten druhý, nechápal. Byli jsme jeden a přesto jsme byli každý někdo jiný.

Snažil se mě dostat pryč, a tak to udělal zase. Nebo jsem to udělal já sám; snažím se zbavit sám sebe? Kdo ví, já tedy ne. Proč bych to dělal, proč bych měl chtít, abych byl pryč. Sice vím, že se vrátím zpět a on tu nebude. Budu opět jenom já, nebudeme dva, budu moci ovládat celé tělo. Vždyť každý si potřebuje někdy odpočinout. Ale proč bych při odjezdu na dovolenou předával klíče od bytu zrovna jemu?

Jediné, co je vždy možné, je ho trochu, opravdu malinko, usměrňovat. Snažit se chopit vlády nad tělem je nemožné, nemá cenu to ani zkoušet.

Ještě přidal ve snaze se mě zbavit. Avšak teď už to není o tom, že by se mě snažil vyhnat. Naopak, táhne mě čím dál tím více blíže k sobě. Jsme tak blízko, že hranice se stírají, mám kontrolu. Jsem to ještě já, nebo to je už on? Jsme to my? Ne, s naprostou jistotou jsem to já. Já a on? Ovšem chovám se jako on, začínám ho chápat, začínám dělat to, co dělal on. Já a já?

Ne, tohle přeci nechci dělat. Začínáme se zase oddalovat. Už jsme opět dva. Nicméně nelze se již vzdálit tak, jak to bylo předtím. Vím, že jestli udělá ještě jednou, co udělal předtím, budeme si zase blíž a nebude cesty, jak to zvrátit. S každým jeho dalším pokusem mě odehnat blíž k sobě se budeme slučovat víc a víc. Bude z nás směsice, jejíž chuť ani znát nechci. Nebo bych měl chtít? Bojím se, že když se tomu tak stane, už ani on nebude ovládat tělo. Taky si vezme dovolenou? Kdo bude pak tělo ovládat? Ne, to není dobré.

Dělá sice některé věci, které bych já neudělal, i přesto ho ale nemůžu nenávidět; všechny problémy, jež mám já, on nemá, on je šťastný. A štěstí je důležité, ne? Takže v podstatě, když mu občas nechám prostor k tomu, aby ovládal mé tělo, udělám svět v tom určitém místě, v ten určitý čas šťastnějším, lepším místem. Zase ale nesmím dopustit, aby i on odejel na dovolenou, či abychom se stali jedním. Pak by ho neměl kdo kontrolovat, mohl by si dělat, co by chtěl a to by nedopadlo dobře. Nevěřím, že by to mohlo dopadnout dobře. Na druhou stranu, dokud to nezkusím, nevím. Nechci to zkoušet, mám strach z následků. V tom je ten největší problém, chci vědět, jak by to dopadlo, ale strach z následků je velký. Přestože vím teoreticky a z pozorování druhých, jak by to skončit mohl, nikdy nevím, jestli tomu tak doopravdy u něj bude. Nesmím si dovolit, abych to chtěl zkusit.

Nikdy nepodceňujte to, co se vám urodí v hlavě, když ležíte ve vaně! Nevím, jestli to bylo pěnou vlétnuvší do nosu, nebo uvolněním celého těla včetně mysli zapříčiněným horkou vodou, avšak hlavou mi projela otázka, co je lepší/jednodušší/efektivnější způsob vývoje – frontend první, nebo backend první?

U webových aplikací je to povětšinou tak, že existuje frontend, který je zobrazován „běžným smrtelníkům“, řekněme uživatelům, kterýmžto je poskytována služba (ať se jedná o možnost něco koupit, prodat, přečíst si), kterou někteří i využijí; a pak backend, k němuž mají přístup jen „ti nejpovolanější“, administrátoři, kteří se starají o to, aby měli uživatelé co k užití.

Opět ve většině případů se jedná o více, či méně oddělené části. Je vůbec záhodno je vyvíjet odděleně? Podle mě ano – každá slouží pro někoho jiného, a proto v uživatelském rozhraní je kladen důraz na něco jiného. Na frontendu se může grafik řádně vyřádit a kvůli přístupnosti musí být kladem důraz na to, aby šel používat i bez různých AJAXovátek. Taky vidím potřebu být více výřečný – ne každý potencionální uživatel je počítačový expert. U backendu nebude střídmější grafika na škodu – hlavní je umožnit administrátorovi udělat co nejrychleji, co je potřeba; proto AJAXovátka jsou vítána (od administrátora/-ů se už může vyžadovat, aby jeho/jejich prohlížeč splňoval daná kritéria).

Frontend i backend tedy vyvíjejme odděleně. Co bude lepší, začít s frontendem, nebo s backendem?

Řekněme, že první přijde na řadu frontend. Vžijeme se do uživatele webové aplikace (ne, metodě, co by chtěl jakýsi záhadný „běžný uživatel“, nevěřím) a začneme vyvíjet. Datový model může doznat velkých změn podle toho, jak zkoušíme, co vyhovuje uživateli víc (může se do toho přidat i uživatelské testování), a pořád je tak potřeba generovat nová a nová „ukázková“ data (což může být při nějakých složitějších strukturách nesnadné /např. při použití traverzování kolem stromu/). Při začatí backendem je to naopak – máme jednoduše získaná ukázková data (o všechnu složitou manipulaci se stará daný kód), ale nemáme, kde bychom je ukazovali a nakonec zjistíme, že tahle data se ani použít nedají (přichází tak na řadu refaktoring kódu backendu).

U začatí backendem nevím, co je větší problém – že se může změnit datový model při dělání frontendu, nebo že není, co prezentovat zákazníkovi. Resp. on je k prezentování ten backend. Ale jen těžko odpovědět na otázku: „Dobře, ale já chtěl e-shop; jak se v tom tedy nakupuje?“ Ovšem podobná otázka může nastat i při přístupu z opačného konce („A jak můžu spravovat zadané objednávky?“). A ne, odpovědí není ještě více omezit funkčnost prototypu – to už nejde; stejně jako je to s bičíkem bakterií (a máš to evoluce!), je nějaký jistý základ, který pro to, aby to vůbec fungovalo, potřebujete. A navíc, o to se nejedná; i kdyby to šlo více osekat, stále je tu otázka, jestli začít front-/backendem.

Mimochodem, chtěl jsem tohle nazvat jako problém čtenáře a zapisovatele (reader writer problém), ale tohle už někdo ukradl dříve. Uživatel je totiž ten, kterému je z převážné většiny něco prezentováno, a administrátor je ten, kdo zapisuje. I když se pozice „převážně čtenáře“ se u dnešních sociálních aplikací posouvá k vyvážení čtení a zapisování (možná i převaze zapisování) z pohledu uživatele; administrátor má spíše pozici korektora/usměrňovače/mazače (i tak /právě proto/ ale budou na administraci kladeny jiné nároky než na frontend).

Dlouho jsem odolával, ale i já jsem sesmolil nějaký ten strip.

Doufám, že je zřejmý můj cíl atakovat rovinu symbolistickou, takže si pod tím představte, co budete chtít.