jakubův notes – programování a vejšplechty

Prolog: Ne až tak vzdálená budoucnost.

Vlak zastavil, houšť lidí však pokračovala v pohybu. Jan se držel sedačky a jeden postarší muž se o něj opřel tak silně, že málem oba spadli. Vlaky bývaly v tuto dobu naprosto plné. Vlastně nejen v tuto dobu; každý spoj (tj. každé dvě hodiny) byl pln lidí.

Souprava se znovu dala do pohybu a Jan naopak napadal na staršího může. Bylo to ale to nejmenší, co ho zrovna zajímalo. Ona ho sledovala. Byla přímo za jeho zády a on věděl, že ho sledovala. Cítil to, věděl to. Proč jsem jen zůstával dýl? pomyslel si. Nikdo ani nepromluvil, a tak bylo slyšet, jak se ta mrcha pohybuje ze strany na stranu. Byl to jeden z těch starších typů, které se ještě musely otáčet, které neměly výhled v okruhu 360 stupňů. Na další stanici, honilo se mu hlavou, tam vystoupím; sice to bude trochu dál dojít domů, ale tohle už dál nesnesu, díky dědo.

Vlak opět zastavil. Lidé začali padat jeden na druhého jeden o druhého, a tak Jana doslova vytlačili ven. Zbavil se té kamery v zádech. Věděl, že všude kolem jsou další a další kamery INDECTu, byly všude. Ovšem ty ho tolik netrápily. Na ulicích nikdy nebyly umisťovány tam dokonalé kamery jako v prostředích městské hromadné dopravy – Unie dávala kamery INDECTu pouze na ta nejnáchylnější místa.

Jan se konečně dostal ke dvěřím jeho panelového domu. Samozřejmě, že nad vchodovými dveřmi byla další kamera. Bylo by neuvážené se do ní podívat – do kamer se prostě nedívá, to by mohlo být INDECTu podezřelé. Jan obepjal kliku rukou a ucítil menší mravenčení – mechanismus na snímání otisků zase probíjel. Nebyl to ani měsíc, co ho vyměnili, pomyslel si, všechno se dnes tak rychle rozbije. Prošel chodbou rovnou k výtahu. Když zavřel výtahové dveře a stiskl tlačítko s číslem 5, podíval se na hodinky. Měl dvě hodiny zpoždění – bylo to u něj velice neobvyklé, podezřelé chování.

Tomu výtahu to tak trvá, netrpělivě přešlapoval na místě. Přihlásit se do sítě o dvě hodiny později než obvykle? Co jsem si jen myslel? Kurvadrát! Myšlenky jeho hlavou projížděly jako při bouřce blesky oblohou. Výtah se konečně dokodrcal do pátého patra, Jan rozrazil dveře výtahu a bytu a ihned běžel k počítači. Bouchl do krabice rubem své dlaně, systémy zareagovaly na čip implantovaný pod kůží, stroj ožil a na monitoru na stole začaly běhat dokola zlaté hvězdy na modrém pozadí. Snad nebude tak zle, ulevilo se mu.

Než počítač nastartoval do použitelného stavu, Jan se zatím vysvlékl ze svého oblečení a vzal si pohodlnější tepláky a tričko. Hvězdy tou dobou efektní animací vylétly z obrazovky, ta zbělala a postupně zobrazila logo GEUGLu, pod ním uvítací hlášku a vyhledávací pole. V rohu se skvělo krásné logo INDECTu.

Zkontroloval, jestli v uvítací hlášce pod logem je opravdu jeho Číslo. Slyšel, jak se pár lidem stalo, že v programu byla chyba, a tak je přihlásil pod jiným Číslem. Kdyby tam totiž bylo Číslo někoho jiného, mohl by se dostat do velkého maléru. INDECT by mohl detekovat podezřelé chování a Jan by skončil nadobro někde, odkud se již nikdy nikdo nedostal, nebo se alespoň nevědělo, že by se odtamtud někdo dostal.

Jan naťukal do adresního řádku adresu „book.eu“. Šuškalo se, že „book.eu“ byl jen klon jakési americké stránky. Ovšem poté, co byla amerika odpojena od Internetu, zvedla se vlna nevole, a tak Unie udělala evropskou verzi – „book.eu“. Bylo obligátní alespoň jedno za den se podělit se svými virtuálními příteli o tom, jak člověku Unie, nebo rovnou jmenovitě INDECT, pomohly dostat se v bezpečí do práce, domů či tak.

Jan přidal na svou zeď příspěvek: „uff konečně doma :-) díky indecte!“ Než se naděl, přiskočilo mu k jeho zprávě několik ohlasů „líbí se mi“. Prokontroloval své e-maily a dělal to, co tak normálně dělával. Lépe řečeno dělal přesně to, co obvykle dělával. Po zkontrolování e-mailové schránky si prohlédl zprávy, podíval se, jestli si nekoupí nějakou písničku na „music.eu“, zkontroloval, co za další zprávy přibylo a nakonec si koupil na „cinema.eu“ film.

Každý druhý měsíc si našetřil tolik, že mohl něco dát za nějaké to video z „xxx.eu“. Film skončil, a tak šel na věc. Zadal do adresního řádku „xxx.eu“. Pamatoval si, jak se snažil na danou stránku dostat, když byl ještě dítě a neměl na ni přístup. INDECT samozřejmě věděl přesně na vteřinu Janův věk, a tak se místo stránky na obrazovce zobrazilo logo INDECTu, párktát prolétli zlaté hvězdy, celá obrazovka zčervenala a vyskočil na ní nápis „Zakázaná stránka“. Janova matka byla zrovna poblíž, a tak Jana na židli odtrhla od počítače a rychle mačkala tlačítko zpět.

Poté hned Janovi vynadala, co si myslí, že dělá. Malý chlapec se rozbrečel. Matka mu hlavičku přitiskla ke své hrudi a šeptala: „To bude dobré.“ Nebylo. Ani ne po pěti minutách, co obrazovka zčervenala, bylo slyšet klepání na dveře. Když je matka otevřela, byli za nimi dva muži z ochranné služby a chtěli malého Jana vzít sebou. Matka je zapřísáhala, aby ho nebrali, že je ještě malý a nevěděl, co dělá. Chlapík v černém řekl, že možná ví o možnosti, jak se z toho dostat ven, a zeptal se, jestli je pan manžel doma. Matka jen lehce zakroutila hlavou. Poté řekla Janovi, ať zůstane ve svém pokoji a zamkne se tam, a vzala muže do obývacího pokoje. Za hodinu vše bylo vyřízené, muži slušně poděkovali za pohostinnost, matka zase, že se INDECT dobře stará o ochranu jí a jejího syna, a byl konec. Matka řekla Janovi, že na to má zapomenout. Od té doby měl Jan u INDECTu vroubek; INDECT si všecho pamatoval.

Jan hledal nějaké obzvláště vydařené kousky videí. Trvalo mu to pár minut, ale nakonec našel. U videa bylo upozornění, že se nenachází na „xxx.eu“. Nevadí, pomyslel si, chtíč mu zaslepil mysl. Klikl a na obrazovce mu vůbec nevyskočilo to, co chtěl. Ne! Vždyť to je… Ale ne! Tenhle typ videa opravdu nechtěl, nechápal, jak se vůbec mohl někde na Internetu nacházet? Někdo hacknul „xxx.eu“? Ale fuj, vždyť jsou to děti!

Moc přemýšlím. Proč se na to ještě koukám? Rychle zpět! Pozdě! Už zase na obrazovce létaly zlaté hvězdičky kolem loga INDECTu, obrazovka zčervenala a rozvístil se na ní nápis „Detekována dětská pornografie“.

Věděl, co to znamená. Pohleděl ke dvěřím čekaje, že uslyší zaklepání. Srdce se rozbušelo jako nikdy jindy, mozek pracoval na plné obrátky. Bušení na dveře bylo konečně tady. Co teď?! Ne! S vámi ne, radši půjdu vlastní cestou, vyskočila myšlenka v jeho hlavě. Otevřel okno a skočil ven.

Epilog: INDECT je touto dobou (r. 2009) v aktivním vývoji různými věděckými týmy po celé Evropské unii. Až se rozmůže IPv6, dá se čekat, že nejen každé zařízení, ale i každý člověk bude mít svou IP adresu – své Číslo. Noviny, televize a jiná masmédia se dají ovládat správními úřady, jak historie několikrát ukázala. Než toto potká Internet, je jen otázkou času. Snahy o filtrování tzv. „nevhodného“ obsahu jsou tu již teď.

Nedočkavě jsem přešlapoval na zastávce. Podíval jsme se ještě jednou na hodinky. Už jen patnáct vteřin a je tady. Diesel autobusu zazvučel svým krásným vrkotem, od výfuku se zakouřilo a já se jal zaujmout pozici, kterou jsem zaujímal tak často a pořád poprvé. Opět přesně na čas zastavil na tom samém místě. Ne že bych čekal něco jiného. Jak by se taky mohlo stát něco jiného – vždyť tenhle den probíhal přesně, jak měl.

Něco na něm měnit? To bych se neodvážil. Přeci jenom jsem tohle trénoval již poněkolikáté a dnes jsem si byl jistý, že se konečně zadaří a já tuhle rutinu přeruším; bylo již velmi nudné vědět, co přesně se stane.

Vytáhl jsem tedy stokorunu a ukázal již řidiči. Zatvářil se jako vždy velice nemile, vzal pár posledních kovových, papírovou stovku, vrátil mi a vytisknul lístek. Alespoň jsme ušetřil té bábušce za mnou těch pár korun za jízdenku. Velice pomalu jsem se sunul hledat si místo. Lépe řečeno jsem přesně věděl, kam si sednu. Ale nic se mi měnit nechtělo, tak jsem se vydal stejně rychlým krokem jako obvykle. Teď. Bábuška se vytasila s pětistovkou. Řidiče jímaly mdloby.

„Nemáte to v drobnejch, pani?“ řekl. Pro jistotu jsem se krátce otočil jako již tolikrát. Bábuška drobné dala za kysanou smetanu – na jahody pro vnuka, který přijede na víkend.

„Víte, já jsem drobáky dala za kysanou smetanu. Vnuk přijede o víkendu a on má tak rád jahody s kysanou smetanou.“

„Tak běžte…,“ mávnul rukou řidič.

Rozhlédl jsem se po autobusu. Moje oči hned mířily na to místo, kde seděla ona. Ale radši jsem ještě zkontroloval ostatní volná sedadla jako tehdy poprvé. Popošel jsem ke kýžené sedačce, pokynul hlavou, ona přikývla a já se usadil.

Byl to zhruba tak měsíc, co jsem začal počítat (počítání není moje silná parketa; a něco si zapamatovat? to už vůbec ne). I když stěží se tomu může říkat měsíc, když se stále dokola opakoval jen ten jeden jediný den. Ze začátku na něm nebylo nic výjimečného. Probudil jsme, jak u mě bývá zvykem pozdě, takže jsem autobus ráno musel dobíhat. A běhání, kór po ránu, nemám rád. Škola probíhala vcelku obvyklým způsobem. Testy a různé „přepadovky“ (je to vůbec přepadovka, když jsem jí napsal třicetkrát?) jsou denním chlebem, se kterým jsem se dávno smířil – nutné zlo, které člověk musí přetrpět. Alespoň při písmkách kantoři na stupínku nešaškují s jejich barevnými mapami atp.

Prostě a jednoduše, nic výjimečného. Navíc, pokud si to několikrát zopakujete, tím víc vám to zevšední. Takže tohle tento den specielním udělat nemohlo. „Dobrý skutek“ vybráním všech drobných autobusákovi, a tak ušetřením bábušce několik korun, byl spíše náhodou. A navíc jsem se to pokusil zvrátit tím, že jsem řidiči několikrát dal přesně, takže babča musela zaplatit. Ani to mě nevysvobodilo z tohoto dne.

Muselo jít nějakým způsobem o tu dívku, která mě nechala si přisednout. Už si nevzpomínám, kdo poprvé konverzaci zahájil, ale vím jistě, že mě to vždy donutilo vystoupit z autobusu o dvě vesnice dřív.

I když „vždy“ nebylo až tak úplně vždy. Snažil jsem se jí všemožně vyhnout. Snažil jsem se vyhnout se všemu, co nastalo poprvé, nastalo znovu a mělo nastat ještě nesčetněkrát – snažil jsem se vyhnout dnešku. Při prvním opakováním, kdy jsem všem vykládal, že tohle jsem už zažil, jsem byl akorát pro smích. Řekl jsem si, že nemá smysl vůbec někam chodit, když vím, co bude. Zůstával jsem doma s výmluvou, že mi je špatně. Pak i bez ní. Jednou jsem si řekl, že se pojedu místo školy někam podívat. Ale vždy, když jsem usnul, probudil jsem se zase pozdě a dobíhal autobus do školy. Neusnout? Nedalo se. Jakási tajemná síla mě naprosto bezvýhradně dokázala ukolébat ke spánku. Možná to bylo místem. Zkusmo jsem se rozjel večerním vlakem do největší české vesnice. V kupé jsem usnul a probudil se ve své posteli; zase dnešek.

Nedalo se tomu vyhnout. Nevyhýbal jsem tedy již více a šel na to přímo. Přetrpěl proceduru školní výuky, snažil se udělat vše tak, jak tomu bylo poprvé. Byla to hra. Neviditelné příšery mě nakazily spánkem, a tak jsem musel projít celé kolo znovu. Existovala jen jedna cesta. Ovládnout krásnou čarodějku, která smete příšery z povrchu zemského, či alespoň přesvědčí, aby mě nechaly. Co když to byla ale právě ona, kdo na mě ty spánek přinášející stvůry povolala? Ale proč? Aby se to zvrtlo jako obvykle?

Nebo protože to poprvé nevyšlo? Tolik si zas nefandím. Navíc ona na tom byla stejně jako ostatní – nic si nepamatovala. Ona opravdu ten den zažívala stále poprvé. Kdo by na sebe samého uvrhl takové zaklínadlo? Nebo to jen hrála, aby viděla, co ve mně je? V tom případě to musela být sakra dobrá herečka; já jsem jejímu výkonu věřil, nic by mě nezviklalo, jakékoli pochyby byly hned vyvráceny.

Proč to vlastně vždycky skončilo tak, jak to skončilo? Když jsem já chtěl, ona nechtěla. Když ona chtěla, já nechtěl. Tohle byla překážka, přes kterou se přejít nedalo. Obejít ji? Nemožné. A vzít to jinudy prostě nešlo. Ale měl jsem dost času přemýšlet nad svou technikou, pilovat ji. Bylo mnoho pokusů na zdokonalení. A pokrok se opravdu dostavoval.

Plán pro dnešek zněl vystihnout moment, kdy ona bude chtít. Popravdě řečeno to byl plán pro předchozích pár dní. Doufal jsem, že až se zadaří, bude všechno za mnou. Říkal jsem si to i včera. Vlastně tedy dneska, v předchozí verzi dneška. Počítání času opravdu přestávalo hrát roli.

Bylo to tady; vystupovala. Opustil jsme dopravní prostředek také. Zatvářila se, jak se tvářívala, když říkala ta slova: „Tebe jsem tu ještě nikdy vystupovat neviděla…“

„Dnešek je tak trochu výjimečný,“ řekl jsem poklidně. Jestli se dobře pamatuji, přesně tohle jsem řekl, když jsem poprvé vystoupil o dvě stanice dříve. Způsobil jsem si to všechno sám? Přecenil jsem se, a tak je tohle můj trest? Snažit se získat něco, co prostě nedokážu? Otázky stále vyskakovaly na mysl. Ale přeci tohle nemůže být trest. Vždy, když jsme s ní, cítím se příjemně – jsem šťastný.

Pocit štěstí, to je to, oč tu jde? Co je hlavní, zažít ho, nebo ztratit? Je to dar nebo trest? Zvrátím někdy tenhle děj a budu šťastný, jako jsem, než se všechno podělá? Možná tyhle otázky nemají až takovou váhu, jakou jim dávám. Možná bych se neměl snažit vymanit se z dneška a prostě ho žít, nechat ho plynout, přijímat, co mi dá a co sebere. Možná, že přesně tohleto znamená žít.

Nad lesem se rozbřesklo a zajíc vylezl ze své nory. Jelikož včera toho moc nepozřel a předevčírem jakbysmet, vydal se hledat si něco k snědku. Ale ať hledal, jak hledal, nemohl najít, co by se jemu mlsnému jazýčku zavděčilo. Tráva byla již dávno pod jeho úroveň (i ta šťavnatá, která rostla na blízké louce v místech, kde skončila obrovská kraví lejna), pampelišky si dopřával v posledních dnech taky až nadmíru. Navíc včera večer byla velká zaječí slezina a náš malý ušáček měl ještě trochu halušky z durmanu, který večer kouřili.

[ pokračovat ve čtení… ]

Probudila se doma ve své posteli. Byl všední den, takže to nebylo zrovna moc milé probuzení. Budík hlasitě řinčel na celý pokoj, bylo kolem půl sedmé. Byl všední den a v jejím věku, šestnácti letech, to znamenalo, že musí jít do školy. Začal její obvyklý ranní rituál, při kterém se připravovala a upravovala a jinak zdobila, aby v podstatě vypadala jako někdo úplně jiný, než kým doopravdy byla. Jí to nevadilo, bylo to vidět všude kolem ní – vždyť všichni lhali, všichni zatajovali svou skutečnou podobu, všichni museli vypadat stejně – kdo se odlišoval, nezapadl mezi ostatní, nebyl členem stáda. Vlastně jí to už přišlo základní součástí jejího života. Nedovedla si představit, že by udělala něco jiného.

[ pokračovat ve čtení… ]