jakubův notes – programování a vejšplechty

Confessions of a Public Speaker (dále jen COAPS) od Scotta Berkuna (profesionální řečník) je knihou, která vás vezme na exkurz do světa malých místností naplněných lidmi stejně tak jako obrovských sálů pro dva tisíce lidí, kde jich najdete sotva pětadvacet, z pohledu člověka, který před těmito lidmi stojí na pódiu a má podat výkon prakticky herecký.

O COAPS jsem se doslechl poprvé od @hassmanm, a jak jsem shlédl promo video, věděl jsem, že si to musím přečíst. Kdo by nechtěl umět pořádně mluvit. Když slyším sebe při různých školních prezentacích a když vidím ostatní, vždycky si říkám, že tohle není ono. Nejhorší je, když člověk prezentuje a unudí sám sebe. Stalo se mi to, není to příjemný pocit. Měl bych přeci podat záživné vystoupení a já nudím sám sebe? Jak se potom mohou nenudit ostatní?

Kniha COPAS je rozdělena do deseti kapitol, kdy každá obsahuje příběh, který se Scottovi stal, a za také „ponaučení“, lépe řečeno radu, jak se zachovat v takové situaci a jak obecně v takových situacích. Na konci je ještě pár něco-jako-kapitol (není to pojmenované jako kapitoly, tak netuším), které obsahují už jen ty rady. Když se chce člověk dozvědět něco o tom, jak se zdokonalit v ústním projevu, klidně si podle mě s těmi posledními něco-jako-kapitolkami vystačí. Zatímco ty kapitoly v pravém slova smyslu mi přišly spíše svým účelem zábavné, ty něco-jako-kapitolky byly motivační. Nejvíce se mi ale stejně líbily ty příběhy.

Co je tedy tou tajnou přísadou skvělých řečnických výkonů?

Mluvte, nečtěte. Ač se to může zdát samozřejmé, pro většinu lidí není. Scott popisuje, jak natáčel v národní televizi šou o motivaci. A on měl natočit jednu ze znělek tohodle pořadu. Je sice zvyklý přednášet pro celé hordy lidí, ale teď najednou před sebou máte akorát chladnou kameru, nad níž vidíte na obrazovce běžet text a přesně ten musíte číst. Samozřejmě píše, že se cítil nesvůj, když tohle měl udělat. A i když si říkal před tím, než se rozsvítilo červené světélko, že přeci nebude číst ten text, stejně ho přečetl; přečetl a cítil, že to nebylo ono. Vynechejme teď televizi. Osobně chápu lidi, co své prezentace zmáknou tak, že se naučí nějaký text nazpaměť a pak ho před publikem odříkají. Ovšem to podle mě není nic jiného než čtení. Namemorovat se daný text a odříkat ho = přečíst. Vám se snad líbí poslouchat takovou prezentaci? Já jsem se na přednášku/přednášejícího přišel podívat, abych se něco dozvěděl, abych viděl a slyšel člověka. Veřejná čtení jsou zase jiné médium.

Znejte své obecenstvo. Přednáška pro malé děti nebude stejná jako pro důchodce. Přednáška pro 5 lidí nebude stejná jako pro 2000 lidí. A tak dále a tak podobně. Bylo by chybou podat pro veškerá obecenstva na světě přednášku na stejné téma úplně stejně. Např. nedávno jsem byl navštívit Karlovu univerzitu pro menší rešerši, kam bych se mohl po střední přihlásit a bezkonkurenčně mě zaujal přednášející o Fakultě humanitních studií (tahle fakulta není nic pro mne, hodnotím jenom přednášku). Mimo jiné to bylo hlavně pro to, že přednášku koncipoval hlavně tak, aby vyhověl svému publiku. Na začátku se zeptal, kolik lidí má zájem pouze o bakalářská studia, a jelikož jich byla většina, přednáška se hlavně točila kolem toho, jak vypadají přijímací testy právě pro studium na bakaláře. Nezmínit magisterské obory samozřejmě nešlo -- avšak zase to bylo zaměřeno hlavně na to, co člověka zajímá; jaké bude mít uplatnění, pokud ten který obor vystuduje.

SITCHY. Krásný to akronym, není-liž pravda? Ještě aby ne, když je z mojí vlastní zahrádky. Someone in the crow hates you. V davu bude někdo, kdo vás bude nenávidět. Nejde se tomu vyhnout. Hlavně poslední pseudokapitoly knihy poskytují návod, jak se s takovými lidmi vypořádat.

Vyprávějte příběhy. Platí to pro přednášky a stejně to platí i pro knihy. Jak jsem již psal výše, Scottovy příběhy, co se mu stalo, to bylo to, co se mi hlavně na knize líbilo. Hromadu keců dostanete od každého druhého pobudy na ulici; zajímavé příběhy, to je něco.

Trénujte. Mnoho lidí si myslí, že aby jeden byl dobrým řečníkem, musí se tak narodit. Samo sebou, že geny a lidská nátura mohou s něčím pomoci, ale jak Scott píše, hlavní je trénovat. Jestliže nebudete trénovat, nemůžete být dobří v ničem. Hodně lidem to přijde trapné si stoupnout třebas doprostřed pokoje a začít přednášet jako by pro celý sál. Bohužel pro řečníky žádná fit-centra nenajdete. Avšak jak Scott hezky podotýká, nebojí se, že když odhalil tuto pravdu, by najednou neměl práci – většina lidí si stejně tuhle radu nevezme k srdci.

Jestliže máte chvíli čas, určitě vám doporučuji si COAPS přečíst. Když už nic, je to krátké, a tak zase tolik času tím neztratíte.

Coders at Work napsal Peter Seibel (autor knihy Practical Common Lisp) a kniha obsahuje 15 rozhovorů s různými programátory. Některé jména mi byla známá (Douglas Crockford, Joe Armstrong, Ken Thompson, Donald Knuth), o ostatních jsem nevěděl nic. Nejvíce mě zaujaly rozhovory s těmi právě jmenovanými.

Rozhovory se zabývaly tím, jak zpovídaný přišel k programování, jak se staví k testování, za co se považuje (inženýra, umělce, nebo řemeslníka) a pak samozřejmě tím, čím se daná osoba proslavila / čím je známá.

Nejvíce se mi líbily části právě o testování aplikací a pak u Armstronga, Thompsona a Knutha o jejich činnosti. Uklidnilo mě, že hodně lidí testuje stejně jako já – tj. vypisováním si informací a zkoušením. Armstrong samozřejmě mluvil o Erlangu. (Ovšem o historii Erlangu se člověk dozví více z A History of Erlang.) Thompson o tom, jak Céčko přišlo na svět. A Knuth byl zpovídán z jeho veledíla – The Art of Computer Programming. Líbilo se mi, když řekl, že těch několik kniha napsal pro to, aby si dané věci nemusel pamatovat.

Mít vše hotovo je překladem anglického originálu Getting Things Done od Davida Allena. Na Webexpu jsem se vešel (seděl jsem na schodech, ale vešel) na přednášku Petra Máry o metodě GTD – metodě pro tzv. tájm-menežment, neboli organizaci času. Jelikož přednáška byla opravdu pěkná a velmi inspirativní a GTD mě zaujalo, řekl jsem si, že bych se o něm měl dozvědět více. A není snad lepšího zdroje než původní knihy, která metodu popisuje.

O čem GTD vlastně je? Nejdůležitější myšlenky (alespoň pro mne jsou):

• všechno dostat z hlavy

• v seznamů úkolů mít konkrétní fyzické, tzv. „další“, akce, co se mají udělat („článek o Mít vše hotovo“ vs. „dočíst“ + „sehnat odkazy“ + „najít hlavní body GTD“ + „napsat omáčku okolo“)

• kontexty (telefonuji – tak se podívám, komu dalšímu ještě stihnu zavolat)

• pokud úkol zabere do 2 minut, udělat ho rovnou

Mít vše hotovo je rozčleněna do třech částí. První popisuje stručně, o co se vlastně jedná. Druhá provádí postupem, jak GTD zavést do svého života. A ve třetí je shrnutí klíčových principů a proč jsou právě tyto principy tak důležité.

Druhá část byla nejméně záživná a přímo z ní dýchala taková atmosféra těch velkých nadnárodních korporací. Což není nic pro mě, takže jsem se jí musel prolouskávat s velkými obtížemi. Jinak dvě další části byly dobře podané a doufám, že si z toho něco odnesu.

Co ale musím knize vytknout je mizerná typografie! Je to česky, tak chci české odstavce. Chci lepší nadpisy. A ty odrážkové seznamy… Proboha, ať alespoň vypadají stejně!

Kniha mi ovšem neodpověděla na jednu zásadní otázku – v případě, že si všechno takhle hezky zorganizuju, zaškatulkuju a dostanu z hlavy, jak se pak mám „dokopat“ k samotné práci? To mi stále vrtá hlavou. Předpokládám, že by mi mělo pomoci to, že budu mít před sebou list „dalších akcí“ a ne jen nějaké nejednoznačné „úkoly“. Ale stále mám pochybnosti, jestli se rozhoupu při mé lenosti se do daných činností opravdu pustit.

Pod ruku se mi dostala další kniha. Tentokráte nazavaná jako Code Generation in Action. Autorem je Jack Herrington. Je to již trochu starší kousek (z roku 2003), ale díky jeho zaměření informace v něm obsažené jen tak nezastarají. Dá se nejspíše již podle názvu dost dobře odhadnout, o čem tato kniha bude – zabývá se technikami automatické generování kódu, které mohou programátorovi mnohdy ušetřit mnoho rutinní kódovací činností (prostě mlácení kódu do počítače jako opička :o)), což si myslím, že každého normálního programátora štve a otravuje.

[ pokračovat ve čtení… ]

Nedávno jsem si na rootu přečetl recenzi této knihy. Přesněji řečeno recenzi českého překladu, který vyšel pod názvem SEO v PHP. Recenze byla víceméně pochvalná, tak jsem neváhal. Nevybral jsem však českou verzi. Hlavně kvůli tomu, že překladatel byl evidentně velice horlivý a přeložil to „sakumprdum“, tedy včetně kódu. To by na mě bylo trochu moc. Krásy českému jazyku neupírám, ale do kódu prosím ne.

[ pokračovat ve čtení… ]