Vyblábolovávání se
Není tomu dlouho, co si u sebe začínám všímat, že mám problém. Jak jeden může vidět v různých amerických filmech a seriálech o různých sezeních např. kvůli alkoholismu, prvním krokem k řešení je přiznat si, že člověk má problém. Proto si to přiznávám, mám problém.
Poprvé jsem toto vyblábolování pocítil, když jsem se připojil na Facebook (Pozor, Facebook! Všichni, kteří si myslí, že je to síť na prd, že tam chodí naprostí asociálové atd. atp., nechť mě rozmetají v komentářích. Doporučuji nějaký automatický generátor, abyste kvůli mně nemuseli ztrácet čas.) a psal jsem status, co se mi zrovna honí hlavou. Zjistil jsem, že ač Facebook, narozdíl kupř. od Twitteru, poskytuje více jak 400 znaků (mělo by to být podle mých velice přesných měření 421), přesto mi to nestačí, abych alespoň rámcově ze sebe dostal, co mám na srdci.
Dalším důkazem této mé poruchy psaní, snad dokonce i myšlení, může být tento zápisek. Místo toho, abych napsal: „Mám problém s vyblábolováním se,“ dokážu sálodlouze vyprávět, kolik můžete do stavového políčka Facebooku napsat znaků.
Docela hezký článek o tomto problému mlácení prázdné slámy vyšel na WriteToDone.
Obdivuji lidi, co dokáží používat Twitter, kde má zpráva maximálně 140 znaků (doufám, že se nepletu). (Systém „krátká zpráva [odkaz]“, podle kterého povětšinou píše Jeff Atwood je asi jediným východiskem.) Přemýšlel jsem, že bych začal používat Twitter, ale buď nemám, co bych psal (potřebu informovat celý svět o tom, že se „du zrovna vysrat“, opravdu nemám), a když už něco píšu, tak je to delší. Dokonalosti, kdy už není co odebrat, se asi nikdy nepříblížím.
vydáno 17. 6. 2009, 21:10:20