Má tohle „cvičení“ význam? aneb Co je s výukou cizích jazyků? — jakubův notes – programování a vejšplechty

Dnešní hodina anglického jazyka a hlavně jisté cvičení, které jsme dělali, mě přivedlo k úvaze nad tím, jestli má takovýto způsob výuky vůbec smysl. Abych upřesnil, o co se jednalo, bylo to procvičování psaní neformálních „e-mailů“. Na začátku hodiny jsme dostali příkaz otevřít si učebnice nad zadáním tohoto úkolu, dostali jsme malé papírky a měli jsme se přesně řídit podle instrukcí v učebnici. Celé toto psaní se skládalo z pěti úrovní – pěti neformálních „e-mailů“.

V první úrovni bylo nutné napsat neformální „e-mail“ spolužákovi s pozváním na nějakou akci/party, specifikovat místo konání a zeptat se ho, jestli by mohl pozvat ještě další tři lidi. Odpovědí – úrovní dva – měl být „e-mail“ s přijetím pozvání a třemi otázkami. Ve třetí úrovni člověk měl odpovědět na dvě ze tří otázek (na jednu měl „náhodou“ zapomenout) a usurpovat se odpovědi na otázku, jestli ten druhý sehnal ještě další tři lidi. Čtvrtá úroveň spočívala v kladné odpovědi, že ten druhý další sehnal a vynucení odpovědi na svou poslední otázku (na kterou první velikou „náhodou“ zapomněl). V poslední úrovni bylo úkolem odpovědět na zapomenutou otázku.

Ale zadání není až tak důležité. Podstatné je podle mě ptát se, jestli má takové „cvičení“ nějaké pozitivní účinky na prohlubování znalostí jazyka (a to nejen angličtiny; stejně by to podle mě platilo pro jakýkoli jazyk)? Bylo to jen jedno „cvičení“ z mnoha podobných (a bůhví, co se ještě chystá), což mě vede k tomu, jestli je vůbec výuka cizích jazyků tímto způsobem efektivní a má nějaký význam. Pokusím se popsat hlavní problémy, které vidím.

Jedna lekce = jeden gramatický jev

Někomu se to může zdát logické, mně to přijde ale naprosto naopak. Problém není ani tak v tom, že by se člověk z lekce o tom určitém gramatickém jevu nenaučil, kdy se co používá je zde také, ale... (Vždycky je tu nějaké to „ale“.) Ale problém je v tom, že s každou lekcí jeden získává jenom průzor do určité problematiky jazyka, nikdy nevidí jazyka jako celek. Za dobu, co se učím angličtinu, jsem vystřídal celkem 4 různé série učebnic – všechny se řídí touto „taktikou“ úzkého vhledu na jeden gramatický jev v jedné lekci.

„Duchaplná cvičení“ = pracovní sešit

K další věci toho toliko nemám. Jen se musím ptát, dejme tomu, že se zrovna probírá čas předpřítomný prostý – je opravdu tak těžké pochopit, že se tento čas tvoří pomocí slovesa HAVE a příčestí minulého? Nestačí tohle říct, uvést pár příkladů a vrhnout se na praktické využití, a to hlavně v nějakém rozsáhlejším textu (tzn. i jinými časy)? Je nezbytné popisovat prostým tvořením(!) několik dvojstránek v tzv. „pracovních sešitech“? I po sedmi letech výuky jazyka?

Opomínání teorie = přílišné zjednodušování některých jevů

Pochopím, že děti ve školce (i když neumějí psát ani česky, tak se už učí cizí jazyk) asi nebude moc zajímat důkladný rozbor teorie stavby vět a souvětí. Ale když se člověk učí jazyk již sedmým rokem, teorií by se mělo alespoň trochu zabývat. Zatímco se člověk prodral již dvakrát proudem teorie českého jazyka (a myslím, že i docela důkladně), v angličtině se pořád plácá na mělčině. S tím souvisí i to, a tuto větu bych si zarámoval, co je slyšet od některých učitelů: „No... Tohle je pro vás zatím moc složité na vysvětlení. Prostě si to zapamatujte, že to tak je.“

Pak se člověk vlastně neučí pravidla gramatiky, ale jakási pseudopravidla, která někteří označili za jednodušší na pochopení, a hromadu balastu, kterou až se člověk ponoří trochu „hlouběji“, stejně zapomene, protože ho akorát bude zdržovat.

Shrnutí

Zdá se mi, jako by se všechny tyto postupy učení zaměřili až tak na „praktičnost“, že jsou naprosto nepraktické, nelze se podle nich nějaký jazyk normálně naučit využívat. Nejvíce jsou ovšem zajímavé části lekcí zaměřené na neformální projev a hovorový jazyk – „hovorově“ se dá naučit mluvit akorát tím, že člověk bude poslouchat a hovořit s někým, ne pokud si to přečte v učebnici.

Když si vzpomenu na první stupeň základní školy, s češtinou a jejím celkovým učením se to nebylo o moc jiné. Naučení se abecedy, spodoba, naučit se vyjmenovaná slova nazpaměť apod. Ale tady je jeden velký rozdíl, u češtiny se prostě na jednu určitou věc zamíří, nastřelí se studentům do hlavy a pak se od nich očekává, že ji budou umět a musí ji využívat v dalších „lekcích“, takže se každá věc neustále oživuje a hlavně – používá. Češtinu jsem se nenaučil tak, že jsem študoval učebnice, ale mluvil jsem a psal česky. Pokud se chci naučit anglicky, musím taky anglicky mluvit a psát. Když se jedná o francouzštinu, japonštinu, je to pořád to samé. Nebo se pletu?