jakubův notes – programování a vejšplechty

GNU Screen pro mě byl ze začátku něco jako je vim pro většinu lidí (vim je takový ten divný textový editor, se kterým si nikdo neví rady… až na mě!). O co vlastně ve screenu jde? Máte jeden fyzický, on je to ale vlastně virtuální… Jednoduše řečeno, máte otevřeno jedno okýnko s terminálem, spustíte v něm screen a zobrazí se vám uvítací obrazovka hlásající: „Jo, tak tohle je Screen.“

Vytváření nových terminálů

Nyní se dají dělat všelijaké blbosti, ale nejdůležitější je, že se v tom jednom okýnku dá pomocí ^a c (^a znamená stisk klávesy Ctrl společně s A, poté následuje C) otevřít více terminálů, resp. spustit více shellů, vedle sebe a jednoduše mezi nimi přepínat. (Shell se pak dá ukončit klasicky pomocí exit anebo ^d.)

Přepínání

Jak se přepíná? První možností je použít ^a ", což zobrazí hezký interaktivní seznam se všemi otevřenými shelly. Další, pro rychlé přepínání, je ^a ^a, což pendluje mezi předchozím otevřeným a současným shellem. Pak je tu taky přepínání pomocí čísel – tj. ^a 0-9 –, při kterém se může hodit neinteraktivní seznam shellů vyvolaný pomocí ^a w. (Osobně jsem poslední variantu s čísly zatím moc nevyužil.)

Pojmenování terminálu

screen mi vyřešil problém, kdy jsem měl při vývoji otevřen prohlížeč, IDE a kupu okýnek se shelly, v každém terminálu něco jiného a nedalo se v tom vyznat. Ve screenu se dají jednotlivé shelly pojmenovat pomocí ^a A (druhé A musí být velké, takže něco jako kombinace kláves Ctrl+A Shift+A). A tedy místo toho, abych měl šestkrát pod sebou bash, vidím krásně, co je adresář s NetBeansím projektem, co public_html, kde mám MySQL shell apod. A když chci něco jednorázově udělat (bůhvíkde), prostě si otevřu nový shell (^a c), přejdu do adresáře, co potřebuji, udělám tu neplechu, pak ^d a jsem zpátky, kde jsem byl před tím, než jsem si „odskočil“.

Detach

Ve screenu se všechno točí kolem attachování a detachování. Attach je připojení si sezenáí screenu k momentálnímu terminálu, detach naopak odpojení. Jednoduše jde detach udělat prostým zavřením okna (sezení screenu běží i nadále), jinak je na to kombinace ^a DD.

Pojmenování sezení

screen -ls dokáže vypsat zrovna běžící sezení screenu. Normálně je sezení pojmenované po TTY a hostu, na kterém bylo otevřeno. Nic moc užitečného. Lepší je si sezení pojmenvat podle sebe – to se dělá pomocí spuštění screenu s parametrem -S:

$ screen -S nazev_sezení

Když se screen spustí bez názvu sezení, i tak jde název zadat: ^a :sessionname nazev_sezení.

Připojení se k existujícímu pojmenovanému sezení (a pokud neexistuje vytvoření nového):

$ screen -dR nazev_sezení

Dědičnost je vyzdvihována jako jedna z největších předností objektově orientovaného programování. Je to ale dvousečná zbraň – pokud dědičnost používáte špatně, způsobí více škody, než-li přinese užitku. Já se snažím dědění vyhýbat, jak to jen jde, takže moje dědičné hierarchie nikdy neuvidíte zasahovat do nějakých extrémních hloubek, já zůstávám hezky na mělčině. Maximálně tak dvě generace a konec.

[ pokračovat ve čtení… ]

Není tomu dlouho, co si u sebe začínám všímat, že mám problém. Jak jeden může vidět v různých amerických filmech a seriálech o různých sezeních např. kvůli alkoholismu, prvním krokem k řešení je přiznat si, že člověk má problém. Proto si to přiznávám, mám problém.

Poprvé jsem toto vyblábolování pocítil, když jsem se připojil na Facebook (Pozor, Facebook! Všichni, kteří si myslí, že je to síť na prd, že tam chodí naprostí asociálové atd. atp., nechť mě rozmetají v komentářích. Doporučuji nějaký automatický generátor, abyste kvůli mně nemuseli ztrácet čas.) a psal jsem status, co se mi zrovna honí hlavou. Zjistil jsem, že ač Facebook, narozdíl kupř. od Twitteru, poskytuje více jak 400 znaků (mělo by to být podle mých velice přesných měření 421), přesto mi to nestačí, abych alespoň rámcově ze sebe dostal, co mám na srdci.

Dalším důkazem této mé poruchy psaní, snad dokonce i myšlení, může být tento zápisek. Místo toho, abych napsal: „Mám problém s vyblábolováním se,“ dokážu sálodlouze vyprávět, kolik můžete do stavového políčka Facebooku napsat znaků.

Docela hezký článek o tomto problému mlácení prázdné slámy vyšel na WriteToDone.

Obdivuji lidi, co dokáží používat Twitter, kde má zpráva maximálně 140 znaků (doufám, že se nepletu). (Systém „krátká zpráva [odkaz]“, podle kterého povětšinou píše Jeff Atwood je asi jediným východiskem.) Přemýšlel jsem, že bych začal používat Twitter, ale buď nemám, co bych psal (potřebu informovat celý svět o tom, že se „du zrovna vysrat“, opravdu nemám), a když už něco píšu, tak je to delší. Dokonalosti, kdy už není co odebrat, se asi nikdy nepříblížím.

V sobotu jsem na diskusi [programujte.com] umístil [žádost o vyplnění dotazníku] o OpenID, abych zjistil, jestli má cenu zavádět OpenID do aplikací, které mám v plánu. Výsledkem je účast celkem 25 osob, což je na jednu stranu málo, na druhou více než jsem čekal. A jelikož mám neuvěřitelně rád grafy, tady jich pár bude.

[ pokračovat ve čtení… ]

Bylo pár minut po sedmé večer. Reklamace TV karty Leadtek WinFast 1800H MCE proběhla bez větších obtíží. I když to čtvrthodinové čekání nebylo nic moc příjemného na to, aby člověk pozdravil, řekl, že chce kartu vrátit, dostal dobropis a odešel. S dobropisem v ruce jsme se s otcem tedy odebrali čekat do prodejny, vyzvedli si lísteček a usadili se.

V rohu místnosti běželo Óčko. Zhlédl jsem dvě písničky a najednou cvak, televize zčernala. Zčernalo všechno, světla zhasla – bylo po elektrice – Alza se ponořila do tmy. Jediné, co bylo slyšet, bylo pípání UPSek. Docela jsem litoval mladší pár u pěněžních automatů. Zřejmě byli zrovna v půli platby za zboží. Představit si mě, jak jsem u mašinky, strkám do ní moje peníze a nejdnou bum, mašince zčerná obrazovka, polovina mých peněz v ní, žádný lístek s výdejním skladovým číslem, asi bych začal do té mrchy kopat.

[ pokračovat ve čtení… ]