jakubův notes – programování a vejšplechty

Bylo nebylo, svolali vše začtvo rozhlasem do tělocvičny. Všichni se usadili a vpřédu začali poskakovat Organizátor a Třídní. Tu se k nim přišmrdolila Krabice, jež měla znázorňovat školní budovu, shodou okolností nohy a hlas Krabici propůjčil ředitel toho výchovně-vzdělávacího zařízení, byl v ní totiž sám ukryt. A Organizátor a Třídní a Krabice, všichni na nás, že jestli chceme peníze, máme začít vymýšlet prožety, a že T-Mobile je zasponzoruje.

Dlouho se nic nedělo, pak uzávěrka prožetů. Hned se dvěma prožety jsem přihopsal za Organizátorem: „I vaření piva či zahrání si curlingu, na to bych penízky chtěl.“ Pivečko neprošlo přes komisi. (Na podplácení potřeboval bych ještě další sponzory, žel.) Avšak s curlingem to vyšlo a hurá, bude se organizovat curling! Však nevěděl jsem, jak jsem si naběhl.

Účastníci byli, jenže plánovému termínu jsme museli dát ahoj. I vydal jsem se s prožetovým partnerem vyjednávat s Krabicí, nepustila-li by přihlásivší se, že by přišli o pár hodin rozmanitého, kvalitního výchovně-vzdělávacího procesu. Přišli jsme za Krabicí, sekretářka nikde, jiný povolaný člověk nás tedy za Krabicí pustil, vcházíme, představuji se a Krabice se na nás oboří: „Počkejte za dveřmi!“ Uposlechneme, čekáme. Tu náhle Krabice prudce otevře dveře, že na stole za námi se zvedne pár papírů a odletí kamsi do pryč, a Krabice začne vyčítavým vysoce podrážděným tónem: „Kdo vás pustil?!“ Ozve se povolaná osoba, že ona. Krabice se zamračí, že nám nemůže vyčíst, jací jsme to nevychovanci, a jde se projednávat.

„Víte, že jsem jasně stanovil, že se prostě nikdo uvolňovat nebude…“ praví Krabice velice pozvolně, velice pomalu, tónem, který by ukolébal ke spánku i osoby trpící nespavostí. „Nemůžeme jinak, tohle jsou volné termíny,“ opáčíme. „Tak sežeňte jiné,“ opět Krabice. „Kdy se Vám to hodí?“ na Krabici. „To vám říct nemůžu,“ ukončuje Krabice.

Hledáme termíny, vědro s nimi však není bezedné a všechny kolidují s kvalitním výchovně-vzdělávacím procesem poskytovaným v budově, budově gymnázia a SOŠE, kam docházíme. I hle, jeden termín je tehdy, kdy jsou maturity, a to docela v přípustný čas, takže by žáci a žačky (ať se do země propadnu, jestli nejsem genderově neutrální!) přišli o minimum hodin z kvalitního výchovně-vzdělávacího procesu. Jdeme tedy za osobou obstarávající rozvrhy pro tento čas, čas maturitní (přestože nás povětšinou suplující učitelé ani nevychovávají, ani nevzdělávají, pořád musíme do budovy přicházet každé ráno a umořeni kvalitním výchovně-vzdělávacím procesem se odebírat odpoledne pryč, prostě blbost, ale je pravda, že za něco ty suplující platit musí), Zástupkyní, a i ptáme se, že jsme tu kvůli curlingu, kolik budou mít jisté třídy, a tedy i přihlásivší se žáci z nich, hodin výuky v námi chtěný termín, nebylo-li by možné je uvolnit dříve, aby stihli? „Ty přijdou o to, ty o to… Však to není zas tak hrozné. Dobré, klidně jeďte,“ dozvídáme se od Zástupkyně. S díky odcházíme, všechny plány dotahujeme do konce všech finišů.

Aby všichni, na curling kdož jedou, byli vyzbrojeni hromadou zkušeností, uspořádáváme přednášku, kde se chceme podělit se zkušenostmi (byť titěrnými a převážně teoretickými; praktická část, samotná hra, má přijít den další) s ostatními. Před přednáškou ovšem přijde rozhořčená Krabice a začne nám lát, co jsme to za čuráky, kdo že nám to povolil. „Zástupkyně, uctivá Krabice,“ odpovídáme svorně. „Proč o tom nevím?!“ skáče před námi a před chválihodným publikem Krabice jak čertík na pérku. „Vy snad spolu nemluvíte?“ diví se prožetový partner. „Vy mě vůbec nechápete!“ rozhoří se záští k nám Krabice. Diváctvo, které přišlo na povídání o curlingu, zatím sleduje, jak Krabice puká vzteky. „Divadýlko,“ pomýšlí si někteří. „Teď nevím, co si myslíte, že nechápeme?“ otočím se ke Krabici. „Musíte si tu přede všemi nasypat popel na hlavu, co nejpokorněji se omluvit, uznat, že mám pravdu, že jste čuráci, a ukázat, že jsem majstršpica a nehrál jsem to divadýlko pro nic za nic,“ pomyslí si Krabice a praví: „Třeba kdybyste… se omluvili, hned bych vás pustil.“ Abychom uklidnili rozběsněnou, rozpálenou Krabici a nemrhali tak čas všech diváků prahnoucích po curlingu, omlouváme se, Krabice odchází, konečně se můžeme věnovat tomu, proč jsme tady.

Nebyl tomu však konec! Druhý den ráno, den, kdy se má jet, přichází Zástupkyně, že ji seřvala Krabice, co že si to myslíme, že nám povolila, když nám nic nepovolila (inu, jestli si jenom chránila svou vlastní sedínku, či naší /podle mě/ jasné žádosti tehdy nerozuměla, se již nikdy nedozvíme). Na kárné, z naší strany pokořující se, setkání jsme dorazili včas, Zástupkyně tam už čekala, avšak musela narychlo odběhnout, cosi kvůli maturitám. Dále tam čekal Organizátor a Třídní (psychická podpora? jeho úloha v celém kárání Krabicí mi doteď není zřejmá). Krabice si dala na čas, pár sekund po ní přiběhla Zástupkyně. Krabice ihned seřvala Zástupkyni, že jde pozdě (i když tam byla Zástupkyně jako první, že…). Usadili jsme se (vybrat z několika úplně prázdných stolů ten správný byl pro Krabici v té chvíli velice těžký úkol, asi to rozčilení naprosto zatemnilo její mysl) a Krabice spustila: „Mohli byste mi to jako vysvětlit?“ Nemám síly, abych se s kýmkoli z vedení ještě bavil, přenechávám to prožetovému partnerovi. Dovypráví. Krabice řekne: „Aha.“ Třídní, aby se taky zapojil do debaty se zeptá: „A o jaké lidi de facto jde?“ Podáváme seznam. Taky se mu z úst vypraví: „Aha.“ Pak dodává: „Možná jste to jako měli vyvěsit na nástěnce a promluvit s třídními.“ Rada nad zlato, hlavně v situaci, kdy jsme, alespoň tedy mysleli, že je to vyjednané s vedením školy. Krabice: „O ty hodiny vůbec nejde,“ i když se mi stále zdá, že o ně šlo úplně od počátku, „musíte jednat transparentně. A že jsem té neskonalé dobroty, pustím vás tedy.“ (Ještě od několik lidí v průběhu dne či v dnech dalších slyšíme, že jsme měli jednat transparentně.) Několik minut drahocenného života zahozeno, slává, přečkáváme další hodiny a odjíždíme.

Curling byl skvělý, nemohu se dočkat, abych si ho šel zahrát znovu.

Konec dobrý, všechno dobré? Možná. Zklamalo mě, že zatímco všichni dokáží jednat slušně, mile (počínaje curlingovou halou, pokračuje samoobsluhou, kde jsme nakupovali ceny pro vítěze curlingového miniturnaje, Organizátorem, konče paní účetní, přes kterou tekly peníze od sponzora), vedení školy nám akorát házelo klacky pod nohy (z mého pohledu; z jejich to nejspíše byla jen další oprávněná výchovně-vzdělávací lekce, jež byla součástí výchovně-vzdělávacího procesu). Krabice pořád opakovala, že ji nechápeme, i když se mi zdá, že to byla právě ona, kdo nechápal nás. Můžeš jednat transparentně (nesnáším to slovo, nadužívané /hlavně teď, v době předvolební/, vyprázdněné /co to vlastně má být transparentní jednání s lidmi? Slušné jednání, milé, budiž, ale „transparentní“?/) s lidmi, kteří také tak jednají. S blbci, zvláště jsou-li to nadřízení, je těžké pořízení.

Dostat se při prvomájové situaci hromadné dopravy kamsi na „palouk“ (přesněji řečeno do areálu letního kina) ležící u města jménem Veltrusy není zrovínka nejjednodušší (prvomájová hromadně-dopravní situace je stejně špatná jako v každý jiný státní svátek, o Vánocích, Velikonocích, o víkendu, ve středu, pondělí, čtvrtek, úterý a pátek – schopnost dostat se pomocí prostředků hromadné dopravy z místa A do B klesá úměrně kvadrátu vzdálenosti míst od nějakého většího města).

České dráhy neobvykle nezklamaly a dopravily mě do Kralup včas. Davové nedorozumění na tamním vlakovo-autobusovém nádraží mě však dostalo do svízelné situace, že jsem promeškal potřebný autobusový spoj. S dalšími rozčarovanými známými tvářemi jsem se vydal na cestu postaru, pěšky. Naštěstí po cestě jsme odchytli další mně známou tvář jedoucí v autě. Ta nás dopravila na místo určení.

Dorazili jsme mezi prvními. Areál by se dal rozdělit na pět míst – tři občerstvovací stanice (jedna pojízdná, druhá kamenná, třetí zasvěcená jednomu ze sponzorů, Big Shocku, s kolem štěstí), pódium a místo k sezení. V době našeho příchodu se první občerstvovací stanice teprve stavila, o druhé mi dlouho nebylo nic známo a jediná třetí fungovala. Výhra černého potítka s logem Big Shocku v kole štěstí příliš nepotěšila – triko bych bral spíš – a mé úplně první ochutnání Big Shocku v životě ve mě zanechalo akorát to, že dobrovolně si ho již nikdy více nekoupím.

Mezitím se na pódiu začalo cosi dít. Moderátor začal s uvítáním. Než odešel, uvedl ještě prvního hudebníka, vlastně hudebnici, a to Kristýnu Jandusovou alias BibiRAP, mladou raperku. Ta se do toho hned obula. Její situace nebyla jednoduchá, byla první v harmonogramu a na místě nebylo ještě moc lidí. Nepřilákala ani jednoho člověka stoupnout si k pódiu. Osobně se mi tento styl hudby nelíbí a Bibi mě rozhodně nepřesvědčila o opaku. Stihla pouze dvě písně. Opět nastoupil moderátor, okomentoval harmonogram a uvedl Kralupské punkrockery Defeaters. Defeaters byli jednou ze skupin, které mě dokázaly zvednout ze židle, resp. z lavice, a jít je podpořit a užít si jejich hudbu přímo pod pódium.

Postupně vystoupily tyto kapely: Vlasatý žárovky, Chlejf, Družba, Krutá pravda, Shits From the Hell, Flattus a SPUPS. Žádná z nich mě nezaujala, styl některých byl tvrdší, metalový (Chlejf), jiných zase až folkový (Vlasatý žárovky). Moderátor si velice oblíbil slovo „super“, používal ho pro všechno. Jednou použil i ono „kurevsky super“. Nicméně nezájem o hudbu kapel a žvásty moderátora nebyl v rozporu s tím, aby se jeden mohl bavit. Odpoledne a večer tedy jeden mohl strávit tlacháním s přáteli (i pár lidmi naprosto neznámými, avšak velice přátelskými), popíjením lahodných nápojů k zakoupení v občerstvovacích stanicích (kromě již zmíněného Big Shocku, kterýžto není ničím jiným než břečkou), výletem po blízkých Veltrusech, procházkou do parku Veltruského zámku.

Sezení se naprosto zaplnilo a lidé se mačkali jeden na druhém. (Podle vyjádření pořadatelů na festival dorazilo přes 500 lidí.)

Kapelou zakončující celý Dvořákův máj byl Pohádkový rivajvl. Druhá z kapel, které mě zvedly ze židle. Pohádkové písně (např. z Ať žijí duchové, Šíleně smutné princezny ad.) v rockovém ztvárnění, tak to jsem slyšel poprvé. A bylo to jak jinak než super.

Deset interpretů vystoupilo, pouze dva mě zaujali. Není to moc. Nicméně i tak se mi akce zdá zdařilá. Vzhledem k tomu, že se jednalo o hudební festival a hudba až tak nezaujala, nabízí se otázka, čím to, že se mi tam líbilo? Zdá se, že muzika na hudebních festivalech není to nejdůležitější, mnohem významnější jsou lidé, se kterými tam člověk je, se kterými se může pobavit, vyřádit.

(stránky festivalu)

Bylo již pár dní po pohřbu táty, ale já se stále nemohla přinutit k tomu, abych probrala věci v jeho bytě a rozhodla se, co s nimi. A co vůbec s tím bytem? Nakonec jsem se dostala k tomu, abych se tam podívala. Syn si vzpomněl, že si, když u dědy naposledy byl, v bytě cosi zapomněl. Vlastní auto si pořídit nechtěl, byť na něj měl, a naše jsem mu půjčit nechtěla, takže si na mně vymohl, abych ho tam odvezla.

Nasedli jsme do auta a vyjeli vstříc bytu. Jak jsme byli za půlí cesty, syn začal, že dozadu naložil i nějaké krabice, takže jestli nemám nic moc na práci, mohli bychom se pustit do první vlny odvážení věcí. Takovýhle podvod jsem měla čekat! Na druhou stranu jsem byla ráda, že se k tomu konečně dostanu. Jen jsem se koutkem oka podívala na sedačku spolujezdce, kde seděl. Pousmíval se. Radši jsem se neptala, z čí hlavy tenhle podraz vzešel. Neříkala jsem vůbec nic. Sledovala jsem vozovku a jela dál.

Až jsme dojeli před panelák s bytem. Neobvykle tu bylo pěkné místo na zaparkování, a tak jsem se hned hrnula tam zaparkovat. Motor zhasl, syn vystoupil z auta, zaklapl dveře a šel k zadním dveřím, otevřel je a vyndal několik krabic. Já zatím stále seděla na místě řidiče a sledovala zrcátkem, jak ty krabice vyndavá. Nesyčela jsem zlostí z toho podvodu, nezačala jsem smutnit nad zesnulým tatínkem, jen jsem se dívala, jak syn zavírá zadní dveře a čeká, až konečně vystoupím. Vylezla jsem z auta, lehce zaklapla dveře a rázným krokem se vydala směrem ke vchodovým dveřím nachystána s klíčem v ruce.

Byt byl v nejvyšším patře domu a výtah nebyl. Na výšlapy nahoru jsem byla naučená – nosívala jsem tam tátovi každý den oběd. Avšak tentokrát bylo překonání schodiště nějak obzvláště namáhavé. Klíč zajel do drážky FABky dveří bytu, cvak, cvak, stisk kliky a bylo otevřeno. Čekala jsem, že byt bude zatuchlejší…

Vcházel jsem za mámou do bytu a nesl krabice na nejrůznější dědovo harampádí. Čekal jsem, že byt bude zatuchlejší. Nebyl. Byl takový jako vždycky. Bylo v něm i teplo, všechno jako normálně. Jen děda nás už nepřicházel uvítat. Máma se mě ptala, co že jsem to chtěl. Odpověděl jsem, že nic, že jsem ji sem chtěl opravdu jen vytáhnout, abychom začli s vyklízením. Slovo „vyklízení“ jsem nezvolil moudře, protože se po něm na mě zamračila jako bych mohl za všechno zlé na světě. Stále neměla představu, co s bytem. Táta byl jasně pro to všechno kromě nábytku (ten jsme neměli kam dát) odvést a byt prodat. Souhlasil jsem, a tak jsem se předtím rozhodl, že udělám tenhle trik na mámu.

Poté, co byl můj plán vyzrazen, se máma ještě chvíli rozhlížela nevědíc, co dělat. Ovšem brzy na to mi dala jasný pokyn, abych šel do obýváku a začal s knihovnou. Spíše to byla menší knihovnička, děda nebyl až tak velký čtenář. A když už, tak hlavně denního tisku. Začal jsem přendavat knihy do papírových krabic. Některé staré, některé nové. Hodně z nich už bez přebalů.

Jedna z nich, ta zrovna s přebalem, pod ním byly vidět ošoupané desky, nesla název jednoho z klasických děl, avšak když jsem ji ze zvědavosti otevřel, našel jsem nikoli tisknutý text, ručně psaný tam byl; jestli dobře poznávám, tak to je dědovo písmo. Zdá se, že nějaký deník. Nebyl však řazen podle data, nýbrž dle adres. Většina adres je z okruhu našeho domu. Dříve v tom domě bydleli děda s babičkou, ale přenechali ho mámě, když se vdala.

K lesu, č.p. 242, Šuplíkovi

Dům Šuplíkových jsem měl vyhlídlý už delší dobu. Ovšem až teď jsem se rozhodl, že do toho půjdu.

Snažím se tuhle svou potřebu krotit. Je to však silnější než já. Je to má součást. Jsem to já. A vždyť se nic špatného neděje. Nikdo si ani nevšimne, že by se cokoli stalo. Všechno zůstane, kde to bylo předtím. Nic nezničím, nic si nevezmu. Je to jen touha po vědění, je to zvídavost. Je snad zvídavost špatná? Samozřejmě, že není. Kdyby člověk nebyl zvídavý, kam by se dostal? Stále bychom lezli po stromech. Zvídavost je pokrok – je to věc, jež odlišuje nás, lidi, od zvířat. I když by se dalo namítnout, že směřováním své zvídavosti zrovna tímhle způsobem žádného pokroku nedosahuji. I přesto je to obohacující zážitek. Není-li to poznání samo, je to cesta za poznáním. A cesta za poznáním nemůže být zlá. Výsledek poznání může být špatný. Lépe řečeno využit ke zlým věcem. Já tak ovšem nečiním, a proto je toto poznání samo o sobě čisté, nikdo proti němu přeci nemůže nic namítat!

Ale to oni nepochopí. Vím, že mě při tom dříve či později musí dostat. Někdy prostě mé ukájení zvídavosti přeruší, chytí mě, budu považován za podvratný živel. Jediné, v co jsem doposavaď doufal, bylo, že i kdyby, že se to Adéla Šuplíkovic nedozví, že to nějak dokážu ututlat. Samozřejmě ututlat by to nešlo, kdyby mě chytli u nich, nejlépe kdyby mě nachytala ona sama. Možná by to pochopila? Ne, nepochopila. Ač je to děvče chytré, nedokázala by pochopit, že tohle je pro mě důležité, že to není nic špatného. Proto jsem to musel tak dlouho odsouvat, dokud jsem se nezdokonalil a už mě tolik věci nezaskočí.

U Šuplíkových je vždy rozsvíceno dlouho do noci. V půl čtvrté tam budu moci nejdříve. Se vstupem je to oproti jiným domům nad míru jednoduché. Šuplíkovic jsou vysazení na psy – nyní mají párek kníračů. A aby se pejsánci mohli jednoduše dostat do domu a z domu vyvenčit se na jejich zahradu, jsou v zadních dveřích dvířka pro psy; viděl jsem je z protější zahrady. Psi jsou i problém. Snažil jsem se je naučit si navyknout si na mě, nosil jsem jim mlsky ke vrátkům a dával jim je, aby ze mě neměli strach. Naštěstí vůbec neštěkají. Na mě rozhodně ne. A budou tvrdě spát. Jsem v tom, jsem tichý, nic se tedy nemůže stát, psi se nevzbudí.

Zkontroloval jsem jako obvykle, že v okolí mého domu se nikdo neprochází – nesmí mě nikdo vidět, za žádnou cenu ne, to by prostě nešlo. Co kdyby se přeci jenom něco stalo, něco bych špatně posunul, pomačkal, možná i rozbil? Stačilo by podezření, sousedi jsou drbny, hned by to přišili mně. Vydal jsem se k Šuplíkovým. Branku nikdy, když jsou doma nezavírají, to jsem si otestoval již několikrát. Otevřel jsem ji a zavřel tak, abych nadělal co nejméně hluku. Kolem domu jsem se proplížil k zastřešené terase vzadu domu. Tu tu postavili nedávno. Ale stále měli psy, stále jsem se musel po projití přes terasu dostat k zadním dveřím se psí dírou.

Byla tam. Protahoval jsem se dovnitř a dostával se tak do kuchyně. Vlevo byla jídelna, vpravo prostorné místo k vaření. Prošel jsem se tam, abych nasál vůni, co tam byla. Zdá se, že dnes měli studenou večeři. Nebo to mohlo být digestoří perfektně odsávající všechny páry a vůně ucházející z hrnců a pánví při vaření? Pánve byly rozvěšeny nad vařiči. Předpokládám, že hrnce jsou v zabudovaných šuplatech stolů. Rozhodl jsem se, že je nebudu otvírat, mohly by způsobit nepříjemný hluk. Keramické nádobí bylo v poličkách ve výšce očí.

Postoupil jsem do další místnosti. Spojuje kuchyň se zbytkem domu. Jsou tu dvoje dveře, jedny malé, druhé dvoukřídlové rozšupovací. Za těmi malými se skrývalo schodiště do sklepa. Sklepy mě nikdy nezajímaly, zavřel jsem dveře a vydal jsem se rozevřít ty velké. Skrýval se za nimi zřejmě obývací pokoj. Standardně vybavený televizí a pohodlně vypadající pohovkou.

Zavíral jsem dveře kráče pozpátku do spojovací místnosti. Po schodech pak do mezipatra. Byly zde dvoje dveře, klasické. Za jedněmi koupelna, za druhými záchod. Po dalších schodech jsem se vydal do druhého patra. Nesmím nikoho vzbudit! Hned nad schody dvoje dveře – jedny naproti, druhé nalevo. Nebudu je otevírat, tady se spí. Vydal jsem se chodbou napravo. Na jejím konci další dveře, další ložnice. Jelikož jsem ji zpozoroval otevřenou a v ní spící, šel jsem zvláště opatrně. Napravo od jejích dveří další schody – do jeden a půltého patra. Prosil jsem, ať nevržou! Našlapoval jsem pomalu – na jeden, druhý, třetí, moje noha dosedala na čtvrtý, dolehla na pátý, šestý i sedmý, nic. Posledního – největšího – schodu jsem se bál; vypadal i v té tmě dost zkrouceně. Zábradlí bylo masivní, nešlapal jsem tedy na největší schod a přenesl se přes zábradlí.

To byla chyba; bylo to zábradlí, kteréžto vrzlo! Lekl jsem se a dost hlučně jsem dupl na podlahu nad schodištěm. Rychle pryč! Našlapoval jsem lehce, avšak pohyboval se rychle, hlavně nezpůsobit další vzruchy! Prošel jsem chodbou nad schodištěm. Vlevo byl výklenek, ani mě nenapadlo se tam schovat, moc jasné místo, kde by hledali jako první. Pár kroků a tam místnost s třemi psacími stoly; dvěma nalevo, jedním napravo. Zahl jsem doleva, podíval se pod bližší stůl. V místě pro nohy byl koš, tam se nevejdu. I když by to bylo tak příhodné místo. Odsunul jsem židli u druhého a schoval se pod něj. Srdce mi bušilo tak, že jestli je nevzbudil ten dupanec, musel je vzbudit ten tlukot.

Čekal jsem. Netuším, jak dlouho. Odhaduji tak čtvrt hodinky. Pak jsem se dokázal uklidnit a jelikož nic nepřišlo, všichni snad spali, vylezl jsem zpod stolu. Dosti dobrodružství pro jednu noc. Vydal jsem se na cestu ven. Vylezl jsem psí dírou. Rychle prošel zahradou. Rozhlédl se, jestli na ulici někdo není. Nebyl. Ven vrátky. A domů.

Nedávno jsem pracoval na jistém projektu, kde jsem právě použil NoSQL řešení. Na co byste mě tipli? Dělal jsem další Twittery, Facebooky, Googly? Vůbec mi nešlo o výkon. Zaprvé jsem chtěl v praxi NoSQL vyzkoušet, prostě si s tím pohrát (a to byl asi nejsilnější důvod) a zadruhé potřeba vypisovat heterogenní data.

Číst dále

PS. Rozhodl jsem se, že většinu svého psaní na téma programování a počítačů přesunu na Posterous (jestli mě sledujete na Twitteru, tak jste si už možná všimli). Tady budou nadále vycházet už jen mé nejtemnější vejšplechty a má nikdy nezačatá básnická tvorba.

Ta stěna vypadá opravdu bíle. Sleduji všechny její nerovnosti, chybičky, které jí dělí od naprosté dokonalosti zcela rovné plochy, všechny ty malé kamínky pod malbou, rýhy způsobené tahy štetce, nebo přímo nerovnostmi omítky. Učitel si skáče po stupínku ze strany na stranu a chrlí do davu všechno, co mu přijde na jazyk. Jediné, co slyším je: „Blá blá blá, de facto,“ ihned udělám tužkou čárku na lavici – alespoň tuto kratochvíli mám a zatím mi ji nikdo neodepřel –, a on pokračuje, „blá blá blá!“

Všechna slova se slévají do jednoho nudného mrčení a jediné „de facto“ mě dokáže vytrhnout z té směsice zvuků a pazvuků, jen tohleto spojení. Vždycky když ho slyším, od zátylku hlavy až ke špičkám prstů na nohou mnou projede mrazivé pnutí. Pavlov by byl pyšný. Když člověk takto podmíněný reflex získá, udiví ho, jak často se „de facto“ používá. Co ještě více udiví, že prakticky nikdy se nepoužívá pro zdůraznění reálné skutečnosti, nýbrž jako výstelkové sousloví. Moje „nejoblíbenější“ použití, z kterého se zježí všechny chlupy, včetně těch na zadku, je na konci věty, když se mluvící osoba nadechuje, aby pokračovala v dalším projevu.

Co dalšího si jeden osvojí ve škole kromě averzi vůči sousloví „de facto“? Rozhodně „divení se“. Člověk se musí divit, jak se učitelé diví, že jsou studenti tak pasívní. Jeden z dalších podmíněných reflexů, které si student osvojí, je, že když vstoupí do budovy školy, mozek vypíná všechno, řekněme nepotřebné, a pouze přijímá sdělení, jež jsou metána se stupínku vstříc studentům. Nevím, kdy to začalo přesně, ale všiml jsem si toho, až v poslední době. Ovšem když skončí hodina, nebo kupříkladu čekám na vlak, „v nejhorším případě“, když jsem doma, v mysli najednou vyskočí myšlenka na nějakou věc, na kterou se učitel ptal, když byla hodina, nosnou myšlenku, kterou nadhodil. Všechno to ale nastává jedině tehdy, neptá-li se na to a není-li právě hodina. Všechno to chodí se zpožděním.

Kde je chyba? Proč se zvoněním mysl vypne vysílání a snaží se pouze příjímat, šanonovat a ukládat některé z informací vyslaných učitelem? Prvním důvodem je to, že u každého předmětu se najde jistý podíl studentů, kterým bude připadat, že vše, co učitel řekne, jsou blbosti. Avšak co s tím zbytkem, kterému to jako blbost nepřijde? Tam zapůsobí efekt stáda. Znuděnost výkladem a postupy vyučujícího se totiž šíří jako virus. Juknu vedle sebe, co spolužák dělá a vidím, že je znuděn, jsem tedy znuděn taky. Nebo naopak ty bláboly linoucí se ze stupínku už nemůžu poslouchat já, tak vypnu, ode mne to chytí ostatní a je to. Aktivita se netoleruje. Proti stádu člověk jít nemůže, protože by ho ušlapalo. Zeptat se na něco je známkou nevědomosti v negativním slova smyslu a ústí ve snížení vlastního kreditu mezi ostatními.

V takovém prostředí není možné se soustředit, zapojit něco více mysli a snažit se něco dozvědět. Učitelé to podporují tím, že si melou jen to svoje a znavené obličeje poslouchajících (či těch hrajících si na poslouchající) jsou pro ně známkou pozornosti. Když si stěžují, „diví se“, že nikdo se aktivně nezapojuje, vyvolává to ve mně dokonce odpor s tím cokoli dělat. Učitelé se unaví, pracují už jenom z musu, studenti ještě více otupí, učitele to ještě více deprimuje a tak to jde pořád do kola, až se situace ustálí a všichni dělají to, co dělají jen proto, aby to dělali, jsou otrávení, unavení, znudění a bůhvícoještě.

Na čí straně je tedy chyba? Z mého pohledu, pohledu žáka, samozřejmě na straně učitele. Vyučující totiž jen proto, že jsou to páni „profesóři“ a paní „profesórky“ (jak si zvolili, abychom je oslovovali – jsme totiž na gymnáziu a tam nejsou učitelé, tam jsou profesóři, tam se totiž nevyučuje, tam se profesóří) necítí nutkání si jakkoli zlepšovat své rétorické schopnosti, umění, jak věc podat, vysvětlit. Jak jsem psal, melou si tam na stupínku to svoje a světe poser se. Kdybych měl možnost se rozhodnout, zda některé hodiny budu poslouchat, nebo ne, našlo by se jich dost, z kterých bych prostě odešel. Kdyby tak žáci mohli učinit, možná by hned všechno šlo lépe. Odešli by ti, které to nezajímá, a hodiny by se z monologu vyučujícího proměnily v dialog žáků a mistra, profesora. Jenže jednomu se musí na gymnáziu dostat všeobecného vzdělání. Výsledkem je to, že zájem se u všech, jak u těch, co to nikdy nezajímalo, tak těch, co to někdy zajímalo, a stejně tak i učitelů, limitně blíží k nule.

Ještě horší je, když učitelé začnou utíkat ke stále omílaným tématům typu oteplování, změny klimatu obecně, terorismus, chudí všech koutů světa a dalších, nejlépe když je vše z toho globální. Blá blá blá. Už bych to ani neoznačil za výuku, ale za vymývání hlav – a nejen tak ledajaké, pěkně wapkou! Nestačí, že o tom tlachají politici, kteří neví o čem mluví, že se tím zabývají všechna masmédia, jež to pořádně okoření, přidají bájné hrdiny a vyzvednou až navrchol naši skvělou společnost, ne, prostě i učitelé se v tom musí neustále vrtat. Jak se ještě k tomu začne mluvit, co je všechno špatné – kouřit je špatné, áno; a alkohol je špatný, áno; a drogy jsou špatné, áno –, není divu, že jeden musí vypnout, jinak by se z toho zbláznil. V poslední době si vůbec nejsem jistý, co dělám proto, že to opravdu chci, co dělám, jak to dělám, protože mi to někdo řekl, abych to tak dělal (rodina, škola, televize, …), a co dělám tak, protože dělám opak toho, co mi někdo řekl (nejsrandovnější důvod, proč něco dělat, není-liž pravda?). Kde je rozhraní mezi tím, co je individuální volba a co jeden myslí si a dělá, protože je mu to vmasírováno do nervových zauznil, vpáleno do sítnic, voperováno jako hrací strojek do uší?